1 čtení: J 1.32-42, text: J 1.43-51
Síla svědectví tkví právě v tom, že někdo byl u toho, stal se svědkem události. Nejen dramatické nebo romantické události, nejen vypointované veselé nebo smutné situace. Stal se svědkem ? třeba jako učedníci u Ježíše, třeba jen útržkovitého rozhovoru, který později zapadne do rámce života. Nemusíme stát zrovna na soudu, aby pro nás svědectví mělo velký význam. Bez apoštolského svědectví bychom o Ježíši nevěděli, tím méně bychom se dozvěděli o Bohu, jeho podivuhodné spravedlnosti a ještě podivuhodnější milosti. Je dobré apoštolskému svědectví naslouchat a nedat se nebo se nechat přesvědčit.
Když jsme četli z Janova evangelia, připomněli jsme si dvojici Křtitelových učedníků. Jan Křtitel svědčil o Ježíši jako o beránku Božím a jeho učedníci přitom ještě tak docela nevěděli, co od Ježíše čekat. Šli za ním snad ze zvědavosti; a kdo ví, jací jsme v tomhle chození za Ježíšem my. Jestli není jen nejistým přešlapováním s neustálou otázkou ?a chce se mi to risknout?? nebo horlivým spěchem, z něhož se musíme vzpamatovávat. Ať tak či tak, pokud s Ním jdeme, vyjadřujeme tím minimálně zvědavost a ochotu se k Ježíši vztahovat, byť po lidsku a nedokonale.
Učedníky Jana Křtitele napadlo, že klíčem k poznání tohoto Mistra by se mohl stát jeho domov (možná to bylo proto, že je nenapadlo nic lepšího). Chtěli vědět, kde Ježíš bydlí a On je k sobě opravdu pozval. Cítili se u Něj nejspíš dobře, protože tam zůstali. A u Slova, které se stává tělem, začíná se tiše a nenápadně rozvíjet pavučina svědeckých vztahů. Návštěva u Ježíše dodala přesvědčivosti jeho slovům a učedníci možná nalezli východisko svých mučivých otázek nebo tušili, že u tohohle mistra by ho mohli najít. Jeden z nich jménem Ondřej, zašel za svým bratrem Šimonem a přivedl ho k Ježíši. Dnes se ona síť společenství rozrůstá o další dva, Filipa a Natanaele.
Filipa si vyhledal sám Ježíš a výslovně mu řekl, aby jej následoval. Asi ta pouhá dvě slova z Ježíšových úst: ?Následuj mě!? skutečně stačila, protože Filip hned s pozváním k následování spěchá k Natanaelovi. Filip se stává svědkem velkého oslovení, a tohle oslovení víry a pozvání k následování nedovede předat. Je tak těžké oslovit a pozvat, je tak složité předat rozpoznání, že Bůh se k nám ze zájmu sklání. Druhého člověka oslovujeme a zveme k následování nedokonale a často nepřesvědčivě. Filipovi se dostalo velikého daru, jenže když Natanaela osloví, má to přesně opačný efekt. Natanael není nadšen, zarazí se a udiví. Filip řekne, co ví: ?Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše?,
a jako svědek věrný to doplní:?syna Josefova z Nazareta.? Natanael namítá: ?Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?? Vždyť to je místo nevalné pověsti. Navíc onen Zaslíbený má přeci přijít z Betléma a ne z Nazaretu. Natanael má právem pochybnosti.
Kdyby Filip takticky o Nazaretu pomlčel, snad by Natanael radostí poskočil jako David a vyrazil okamžitě s Filipem. Kdybychom zamlčeli část pravdy, kterou poznáváme, to by se to věřilo. Pěkně takticky diskutovat o pozitivech a jistotách víry a o pochybnostech pomlčet. Ale Filip předává věrohodně, jak přijal, jak pochopil, jak poznal. I s vědomím, že možná vzbudí pochybnost. Nerozmlouvá Natanaelovi, že je jedno, odkud Ježíš pochází. Nevysvětluje, jak to s tím Zaslíbeným je. A už vůbec nemlží a nevymýšlí si, že Betlém a Nazaret jsou města podobná nebo že Bůh své plány změnil. Na Natanaelovu poznámku: cože by mohlo z Nazareta vzejít dobrého, reaguje mlčenlivě.
Sestry a bratři, asi to znáte: každé tvrzení má své proti tvrzení a čím víc o největších věcech Božích mluvíme, tím víc je dokážeme zatemnit. Boží tajemství není nikdy věcí argumentů, které si do diskuse pracně vymýšlíme, abychom dostali na lopatky všechny pochybovače i nevěřící. A už vůbec nechci myslet na ty, kteří v diskusích vystupují, aby druhým ukázali, jak dobře trojjediného Boha znají.
Filip nevysvětluje, jen říká, co ví. A tuším, že ani my svému okolí ohledně Ježíšova působení nemůžeme podávat vysvětlení, jen pokorné vyznání a svědectví, které máme v Písmu. Nemůžeme nikoho silou přesvědčit, jen pozvat k víře v tak osobním angažmá jako Filip. Ten místo zbytečných debat o Ježíši řekne Natanaelovi: "Pojď a přesvědč se!"
A Natanael, pohnut nejspíš stejnou zvědavostí jako Ondřej a Šimon, jde k Němu. I se svou pochybností a nejistotou, se svými rozpaky. A přestože mu to nejde všechno dohromady s biblickým svědectvím. Možná u Ježíše se dozví, že se skutečně v Betlémě narodil a dětství prožil v Nazaretu. A možná ho to přestane trápit, až se s Ježíšem potká. Vždyť hned, jak ho Ježíš spatřil, byl pochválen: ?Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.? Ježíš mu nevyčítá ty pochybnosti, naopak v něm vidí jakýsi vzor pro každého Izraelce, protože v něm není lsti. Lest a přetvářka je člověku dost blízká. Jak je snadné pozměnit slova, jak je snadné nasadit masku nebo se aspoň jinak zatvářit. Jen u těch, které dlouho a dobře známe, můžeme vyloučit, že nehrají roli, která má oklamat a přelstít. Proto se Natanael ptá: "Odkud mě znáš?" Co ty o mně víš, když jsme spolu ještě vůbec nemluvili? Jak tohle můžeš o mě říct? A slyší do svého tázání Ježíšův hlas: "Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem." Dřív, než ses od Filipa o mně dozvěděl, já jsem už věděl o tobě. Viděl jsem tě i pod těmi hustými větvemi fíkovníku.
Sestry a bratři, Filip se vydává na cestu hned, jak si ho Ježíš zavolal. Filip je ten, kterého evangelium zmiňuje několikrát, Filip znal Písmo, toužil po Mesiáši. Nadto pocházel z Betsaidy, kde žili i Ondřej a Petr.
Natanael k víře zrál svou pochybností a otázkami, i pro něj je Ježíš Božím Synem, který jej skutečně zná. Ale to, co pokládá Natanael za rozhodující, ba největší věc svého života, že jej Ježíš zná a vidí o mnoho dřív, než on spatří jeho, největší není. Ten, který ho opravdu zná, mu říká: "Uvidíš věci daleko větší. Amen, amen pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka." Jákobův sen o žebříku do nebes, odkud přicházejí andělé, aby ho pozvedali na cestě víry a připomínali mu budoucnost, pro kterou se na tuto cestu vydává, tento Jákobův sen se naplnil. To, co bylo kdysi zaslíbením, mohou teď jako skutečnost zažívat ti, kdo s Ježíšem jdou jako učedníci. Smíme vědět o Božím Synu, který přišel na náš svět, smíme vědět o otevřených nebesích, která nám poskytují výhled k naději. Co potřebujeme víc? Amen