David už se stal králem v Jeruzalémě. Po letech válek a neklidu začíná normální život. Bůh jakoby byl dlouhou dobu stranou. Konečně na něj zbývá čas. Kde zůstala celou tu válečnou dobu Boží schrána? Ta truhla, s víkem ozdobeným serafy a cherubíny, jakýsi přenosný oltář Hospodinův. Léta ležela schovaná v pohraničním městě. A tak se pro ni král David slavnostně vypravil, aby ji přivezl do hlavního města. Jel pro ni, aby při ní vzývali jméno Hospodina zástupů.

Truhlu vezli novým vozem. Dva bratři měli transport na starost, jeden šel před vozem, druhý šel vedle vozu. David a celý dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků a chřestítek a cymbálů. Veselý průvod, který těch, dává věci do pořádku. Lidí, kteří chtějí žít v klidu a plně.

Pak nastane zvláštní scéna. Nerozumím jí. U Nákonova humna spřežení vybočilo cesty, Uza který šel vedle vozu a měl na starost bezpečnost transportu, vztáhl ruku k Boží schráně a zachytil ji. Hospodin vzplanul hněvem proti Uzovi a zabil ho. A on tam při Boží schráně zemřel.

Též David se rozzlobil. Ale především jej jala bázeň. Jak by mohla truhla Hospodinova vejít ke mně? Co to je za nebezpečný náklad? To doma nechci, neumím s tím zacházet, nechci dopadnout jako nebohý Uza.
David dal v poslední chvíli raději truhlu dopravit do domu Obéda edomského. A Hospodin žehnal domu Obéda Edomského. Ta nebezpečná truhla byla dobrá! Přinášela cosi od Boha, cosi, co nelze koupit ani sehnat, nemůže si na to člověk sáhnout a přece to existuje. Požehnání. V domě Obeda se vedlo a žilo dobře.

Oznámili to králi, a David šel s radostí přenést truhlu z domu Obedova do Jeruzaléma. A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly. Byl přitom přepásán lněným efodem, kněžským rouchem. Ryčně troubili na polnice.
Na scéně se objeví Saulova dcera, Davidova manželka. Právě se dívala z okna. Často se právě někdo dívá z okna, když se tam něco děje. Její muž se raduje, tancuje, poskakuje, ze všech sil mrská nohama, troubí. Ona je doma, právě se dívá z okna. Necítí nic velkolepého. Nepřinutí jí to, aby vyšla z domu. Dívá se z okna. Nic jí to nestojí, nic neriskuje. Jistě i ona má své tužby a své představy. Něco čeká, o něčem sní. Dívá se ven. Ten tajtrlík, král, který se chová úplně nemožně před ostatními lidmi, to je její muž. Je trapný. Netuší, jak vypadá, netuší, jak se na něj ostatní dívají a co si o něm myslí. A pak se to přihodilo, cosi se změnilo. Čteme, že Davidem ve svém srdci pohrdla. Už ji nepřitahuje, už ho nepotřebuje. Pohrdla jím ve svém srdci. To je zlé.
V tu chvíli se David raduje. Je úplně šťastný. Po takové chvíli toužil. Předcházela šílená doba válek a vyhnanství. Rodí se nový život, pokoj, nastává čas pro jiné věci než bitvy a skrývání se. Skáče. Boží věci budou v pořádku. Gejzír radosti a vděčnosti.
Čím více radosti se dere z těla ven, tím méně je možno ji regulovat.

David netuší, co se odehrálo tam, kus dál za oknem, že se cosi zlomilo v srdci jeho ženy. A pokračuje v bujaré slavnosti. Dokončil obětování, požehnal lidu ve jménu Hospodina, podělil všechny lidi jedním bochánkem chleba jedním datlovým koláčem a jedním koláčem hrozinkovým. Poté se lid rozešel domů a David se vrátil, aby požehnal svému domu.
Vrací se na vrcholu štěstí, šťastně unavený, chce ten krásný den dovršit tím nejlepším, chce požehnat svému domu.

A ve chvíli plného štěstí my vyšla vstříc jeho žena. Je to jako by oba byli na jednom provaze, ale každý na jiném konci. Míkal úplně dole, David úplně nahoře.
Míkal, ač uběhlo jistě několik hodin od chvíle, kdy pohrdla Davidem, je toho stále ještě plná. Tak plná, že nemůže vydržet a jde mu vstříc, aby mu už konečně řekla, co si o něm myslí a co jí dusí. A vítá ho slovy - jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen. To co jí vadilo, co vedlo k tomu že jím pohrdla ve svém srdce zabalí do slov obvinění, že se odhaloval pro oči otrokyň svých služebníků. Tak hluboko klesl.
David odpoví, že dováděl před Hospodinem, ne před očima otrokyň. Ale dodá ? i když budu ještě více zlehčován, i když budu malý i ve svých očích, u těch otrokyň budu vážen. Jakoby říkal, a proč ne, jsem rád, když si mne lidé váží, a je pro mne čest že si mne váží otrokyně.

A pak čteme poslední informaci příběhu, že Míkal neměla děti až do své smrti. Nemohla mít? Nebo se cosi zlomilo v jejím srdci tak, že už spolu nikdy nic neměli, David a Míkal?
**
Chceme dát po dlouhé době věci do pořádku. Toužíme konečně po klidu a pokoji. A ono se to daří. A tak se radujeme, vděčně a šťastně.

A blízký člověk jakoby netušil, oč jde. Radost a vděčnost neprosáknou na povrch.

Dva různé pohledy na život. David a Míkal.
Prvý je plný radosti, juchání a tance ve chvíli, kdy k tomu je skutečně pádný důvod. Nic nedbá, jak vypadá. Copak na tom záleží?
Druhý je sevřený. Stavidla jsou tak nastavena, že to prostě nejde se radovat, chybí důvod, a fakt, co tomu řeknou druzí se pak stane velmi silný a svazující.

Není to žádné ? musíš, měl bys, jak to, že se neraduješ. Oběma se něco nabízí. Oba jsou bráni velmi vážně. Míkal i David. David to umí přijmout, Míkal ne. Co s tím?

V tom příběhu znělo také, že boží blízkost přináší požehnání. Že to prostě je dobré být s Bohem, že to přinese cosi, nač se nedá sáhnout, ale je to tady. A to je důvod k radosti.
Bůh také sestupuje tak nízko, až už to víc nejde. Úplně na dno. A mnozí se tomu smáli, co to je za slabocha, když se nechá přibít na kříž? Tentýž nás osvobozuje k radosti. Ten co byl na dně. Smíme se radovat, až třeba ztratíme štěstím řeč, nebo začneme mluvit jazyky. Na naší důstojnosti to nic nezmění. O naši důstojnost se stará on sám. David už tomu věří, smí tomu věřit i Míkal.