Písně: 665, 433, 622, 452

Modlitba: Už jsme to slyšeli před týdnem a možná před rokem, dvěma, deseti… že jsi, Pane Bože, vzkřísil Ježíše z mrtvých … a už jsme si zvykli, už to s námi moc nehýbe, už nás to nezapaluje… a možná bychom i teď po Velikonocích nejraději někam utekli… když se nám nedaří… když neumíme to podstatné prožít… předat… sám víš jak nám to nejde, jak se sami cítíme mnohdy zahnáni do kouta… a jindy padlí do stereotypu… tak to chodí a je to vlastně dobré… víc netřeba… jinak… líp… víc s tebou. Víc pro druhé… výš, blíž tobě, smysluplněji… Prosíme, odpusť nám, když nepoznáváme, že jsi nám nablízku… když se neztišíme, nezmlkneme… když mineme… když už zase chceme vyrazit vlastním směrem a ono je to bez tebe… a končí to v bezvýchodnosti… Prosíme, pojď s námi, buď s námi, aspoň tuhle chvíli… když chceme být spolu a s tebou…prosíme, přijď k nám a doprovoď nás cestou, kterou máme před sebou. Amen

Kázání na text Lk 24,13-35 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, ¹⁴ a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. ¹⁵ A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. ¹⁶ Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. ¹⁷ Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. ¹⁸ Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" ¹⁹ On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, ²⁰ naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. ²¹ A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. ²² Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu ²³ a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. ²⁴ Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." ²⁵ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! ²⁶ Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" ²⁷ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. ²⁸ Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. ²⁹ Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. ³⁰ Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. ³¹ Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. ³² Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" ³³ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. ³⁴ Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." ³⁵ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

To mi vlastně chybí skoro nejvíc v téhle době – možnost sejít se u jednoho stolu – jedno jestli v presbyterně, s hosty v kuchyni, nebo někde i v jiném pohostinném (či pohostinském) prostředí. Víc lidí, při společném jídle, vidět si do tváří, být spolu, nespěchat, mluvit, jíst, pít, poznávat se, v rozhovoru se dostat dál, kam sám nedospěji…

Těm dvěma to dojde právě u stolu, když jsou s Ježíšem. Cožpak nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil? Tak se ptali Kleofáš a ten druhý učedník, když putovali do Emauz. Je to známá věc - člověk zjistí, že je (či spíš byl) šťastný, až když je štěstí pryč a zdraví a Kristus Pán a učitel a Mistr a rodiče a život… a jeden stůl a možnost být spolu…

Ten známý příběh o cestě do Emauz, je plný důležitých výpovědí víry, které ale – jako to důležité, ba nejdůležitější – dochází nám lidem až zpětně.

Ti dva asi nepatřili mezi nejbližší učedníky. Neutekli možná z Getsemane, ale tak trochu utíkají právě teď. Hned co někoho potkají, už to z nich leze – to zklamání, rozčarování, nenaplněná očekávání. Mysleli si, že našli toho, kdo má vykoupit Izrael a on přitom už třetí den leží v hrobě. Už slyšeli, že hrob je prázdný, ale přesto se zdálo, že všechno je pryč a ta skupina lidí, kteří spojili své doufání a naděje s Ježíšem, se rozpadla. Nic viditelného a zásadního se nestalo! Tak si to nepředstavovali, když v Galileji vyrazili za tím úžasným léčitelem a kazatelem; a čekali proměnu svého i celého světa. Proto přece lidé očekávají, dávají se dohromady. Musí to být hukot… šance na změnu, něco dokázat. Ale právě takto začíná církev – ve chvíli krize, ve chvíli, kdy se zdá, že jsme u konce,  ve chvíli, kdy se to rozpadá a nikdo v tom nevidí už žádnou budoucnost. Ale právě tehdy, kdy i Ježíše nechají za sebou, je jim nejblíže.

Je snadné mluvit a cítit hořící srdce (a lýtka a hlavu), když se daří a všechno jde, jak má a jak se nám líbí. Tady je všechno naopak. Sami, na útěku od toho, co se rozpadlo, co nevyšlo, co je (zdánlivě) pryč.

Ale Ježíš, kterého nechali za sebou v hrobě, je najednou vedle nich. A srdce jim začíná plápolat, i když si to ještě nějakou chvíli neuvědomí. Zdálo by se, že máme proti těm dvěma výhodu: už víme, jak to je a víme, kdo s nimi právě jde. Že je to ten Ježíš, kterého už odepsali. Ale ono to tak jednoduché není. Oni už také slyšeli o prázdném hrobu a o tom, že byl Ježíš vzkříšen. Ale nějak jim to nic neřeklo. Ono vědět nemusí stačit. Někdy je víra a důvěra opravdu víc než jen vědět. Tady tím naštěstí ten příběh nekončí. Ve chvíli, kdy si myslí, že je všechno za nimi, už se s nimi děje něco nového. Kdy o tom víme, leccos jsme slyšeli, ale nějak se nás to netklo. Právě v tu chvíli je s nimi Ježíš. A možná je i nám nablízku, tehdy, kdy to nečekáme.

Tou blízkostí to ale neskončí. Ježíš začne vykládat Písma. Zase nic zcela nového. Známé příběhy Mojžíše a proroků, které dobře znali už ze sobotní školy. Ale on je vztahuje k sobě, rozumějme, najednou to dává smysl, zapadá to do sebe, ukazuje dál.

Někdy nepoznáme, že se dějí významné věci a že žijeme v důležité době. Ale převratné věci se dějí a my to třeba neregistrujeme, nevnímáme, nedává nám to smysl. Třeba žijeme v době nějakého zlomu a třeba až s odstupem to poznáme. Tady jim to Ježíš vysvětluje: ono to smysl mělo a ne ledajaký, tak to mělo být. A tak nenápadně se něco převratného přece jen stalo.

A potom dojdou do vesnice a docela hezky a obyčejně mají starost o toho neznámého, kterého potkali a s nímž jim bylo dobře. Pozvou ho k večeři a jedí spolu, avšak z normálního jídla se stane lámání chleba a pití z jednoho kalichu, poslední večeře, nebo dost možná první večeře Páně. A tehdy Ježíše poznají. V tom dění, všechno se to spojí, on nový Beránek je s nimi, ten, který se obětoval a jeho přítomnost a oběť je doprovází, naplňuje, povzbuzuje a posiluje. A tak se hned se zase vracejí zpátky, mezi učedníky, se kterými ještě před chvílí už nic nechtěli mít a se zvěstí o Ježíši, který něco podstatného a převratného přece jenom dokázal…

A to je vlastně všechno a je toho víc než dost. Ten příběh nám ukazuje, že ty důležité věci pro život jsou někdy blíž a že je jen nevidíme, nebo jim nerozumíme (nebo nechceme rozumět). Ti dva znali Mojžíše a proroky, i o tom prázdném hrobu něco zaslechli, ale nedotklo se jich to, nepropojilo se jim to, nedávalo to smysl, nezapalovalo srdce, nebralo za ně. Až pak. Až toho vykladače pozvali ke stolu a tam zjistili, že pozváni byli oni sami. A že ten, kdo zdánlivě nic o dění v Jeruzalémě nevěděl, se v tom vyzná lépe a nabízí nové porozumění i jim.

„Nakonec si kladou tu otázku…: Jak to, vždyť nám srdce hořela. Proč je to otázka? Na co se vlastně ptají? Že jejich vyhořelá srdce znovu vzplanula – to už zjistili. Teď se jen ptají, co je tím nejpodstatnějším, aby hořela. Oni si vlastně stejně jako teď my: čtou znovu ten svůj příběh. Čtou po paměti, jak ho prožili, protože jim to ještě Lukáš nezapsal. A ptají se, co je to nejpodstatnější, aby jejich srdce hořela.

A to je strašně napínavá otázka. Protože zrovna tento příběh je podstatných věcí plný. Zazní v něm zvěst o prázdném hrobu – ale při té jejich srdce ještě nehořela. Mluví se tam o Písmu svatém – ale když sami četli Písmo, jejich srdce ještě nehořela. Mluví se tam o eucharistii-večeři Páně. Je to zvláštní, ale ani ta ještě sama o sobě není zárukou hoření.

Ti učedníci si kladou otázku, a našli odpověď: v nás srdce hořela právě, dokud jsme byli na cestě, a hlavně v rozhovoru s Ježíšem. Právě jen dokud (a pokud) budeme v rozhovoru s Ježíšem (rozhovor není naše samomluva) – dokud budeme v rozhovoru s Ježíšem, bude i vyhořelé srdce hořet a bude mluvit i všechno ostatní.“ (Jiří Mrázek)

Pane Ježíši, někdy váháme, jestli jdeme dobře… dost možná se někomu z nás právě rozsypal svět, jsme sami, nevidíme cestu dál. Prosíme, zůstávej s námi i na takových cestách…