V polovině 13. století, kdy v našem kraji probíhala kolonizace území, byla založena osada, pozdější Nové Město. Růst osady a její přeměna na městečko si brzy vynutily zřízení samostatné duchovní správy. Jejími zakladateli byli žďárští cisterciáci.

Počátkem 15. století proměnila náboženský život husitská revoluce. Obyvatelstvo bylo ovlivněno postojem své šlechty. Vilém z Pernštejna podepsal protest proti upálení mistra Jana Husa a jeho synové Bovar a Jan se dokonce účastnili husitských válek. Po návratu pak šířili Husovo učení. K poznání husitského hnutí přispěla také husitská vojska, která se dvakrát přiblížila k hranicím panství. Poprvé, když Jan Žižka táhl k Chrudimi, Litomyšli a Poličce na jaře roku 1421, podruhé, když výprava vedená Viktorinem z Kunštátu a Divišem Bořkem z Miletínka prošla Žďárem. Původně katolické obyvatelstvo přijalo pod vlivem husitství kalich.

Kališnická církev začala používat katolický kostel a faru. O kališnických duchovních existují písemné zprávy od počátku 16. století. Až do Bílé Hory zažívala kališnická církev na Novoměstsku dobu rozkvětu.

Jednota bratrská je v pramenech poprvé potvrzena ve 40. letech 16. století. Skupina příslušníků Jednoty nebyla početná a k pronikavějšímu rozšíření na panství nedošlo. Bratří sice zakoupili ve městě grunt, který sloužil jako modlitebna, ale pouze krátkou dobu. Po prodeji panství Vilému Dubskému nastaly členům Jednoty těžké časy. Nový majitel s nimi zacházel velmi krutě a v této těžké době se sbor pravděpodobně formálně rozešel. Podle některých pramenů se vztah Dubského k Bratřím změnil, když ovdověl a znovu se oženil. Jeho žena Kateřina Zahrádecká ze Zahrádky byla horlivou členkou Jednoty bratrské. Tehdy měla být za městem postavena modlitebna, která byla po Bílé Hoře přeměněna na katolický hřbitovní kostelík. Do roku 1753 byl nad vchodem nápis se jménem zakladatele, letopočtem a účelem, jemuž měl kostelík sloužit. Na popud jezuitské misie byl však nápis později odstraněn a jeho opis se bohužel nedochoval.

Porážka stavovského odboje v bitvě na Bílé Hoře dosavadní náboženský vývoj zvrátila. Vilém Dubský byl vypovězen, jeho majetek zkonfiskován a novoměstské panství prodáno císařskou komorou kardinálu z Ditrichštejna. Všichni nekatoličtí kazatelé museli pod trestem ztráty majetku i života opustit zemi a na jejich místa byli dosazeni katoličtí duchovní. V roce 1627 byl vydán císařský mandát o protireformaci, kterým byla evangelická církev prohlášena za zločinnou a obyvatelstvu nařízeno buď přestoupit do církve katolické, nebo odejít ze země. Poslední kališnický duchovní v Novém Městě Mikuláš Heliades Netolický byl vypovězen a odešel do vyhnanství neznámo kam. Na jeho místo byl dosazen katolický kněz Jakub Ignátus Germánus.

Obyvatelstvo zbavené svých duchovních a podřízené nové katolické vrchnosti bylo tresty a výhrůžkami donuceno přijmout jediné přípustné katolické náboženství. Evangelická církev byla zlikvidována. Přesvědčením však mnozí zůstávali evangelíky. Svou víru posilovali čtením pečlivě ukrývaných biblí, postil a kancionálů. Novým Městem procházeli také tajní kazatelé, kteří rozprášené evangelíky povzbuzovali čtením Písma a tajným podáváním chleba a kalicha. Současně přinášeli nové knihy. Zbytky tajných evangelíků byly posilovány i příchozími z Německa, kteří přicházeli pracovat do hutí na Křižánkách a na Fryšavě a přinášeli s sebou luterské a kalvínské vyznání.

Tajná shromáždění jsou doložena v Olešné, v Zubří, v Novém Městě i na dalších místech. Z protokolů o výsleších tajných evangelíků víme, že někteří odcházeli na shromáždění dokonce až do Uher.

V zapovězených knihách spatřovala katolická církev pilíř tajného evangelictví, a proto bylo jejich držení tvrdě postihováno. První velká akce proti držitelům zakázaných knih proběhla na Novoměstsku v letech 1720 - 1730. Velmi horlivě je vyhledával a shromažďoval neblaze proslulý páter Kořísko. K vyhledávání knih používal seznam závadných knih, tzv. „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající“. Jak horlivý byl Kořísko ve své činnosti, dokazují jeho udání. Usvědčuje v nich nejen majitele a čtenáře knih, ale i ty, kteří si tajně a třeba v noci zpívali žalmy.

Nebezpečí prozrazení a tvrdé tresty nutily k ostražitosti. Knihy se skrývaly na nejrůznějších místech. Na Rokytně u Šínů schovávali Bibli, která byla narychlo obalena těstem a upečena. Nejmenším trestem za dopadení byla konfiskace knih, dále následovaly pokuty, bití, ztráta majetku, až doživotní žalář na Špilberku.

Přesto je podle soupisu zabavených knih jisté, že tajná expedice a čtení zakázaných knih bylo na Novoměstsku značně rozšířeno. Pronásledování tajné evangelíky vnitřně upevňovalo a posilovalo. Pravý stav náboženského smýšlení se projevil v 18. století, když došlo ke změnám v náboženské politice státu.

„Po stu a šedesáti letech poroby a pronásledování smiloval se konečně Pán nad zbědovaným Sionem evangelickým, nastrojiv srdce svého šlechetného služebníka blahé paměti císaře Josefa II. k vydání jeho světoznámého tolerančního patentu dne 13. října 1781, kterýmž konec učiněn byl tisícerým útiskům příčinou evangelického náboženství a dovoleno bylo konání služeb Božích dle helvetského, augšpurského a řeckokatolického vyznání, a tak církev evangelická ne pouze z hlubokého sna probuzena, nýbrž skutečně z mrtvých vzkříšena byla v rakouských dědičných zemích.“

Těmito výstižnými slovy uvádí kronikář Památní knihy našeho sboru popis událostí, které na Novoměstsku následovaly po vydání tolerančního patentu.

V lednu 1782 byla vydána prováděcí opatření a podle nich se nekatolíci směli svobodně přihlásit ke své víře. Museli tak učinit osobně a jednotlivě u příslušného úřadu za přítomnosti katolického duchovního. Tato zpráva vzbudila na novoměstském panství velký ohlas. Bylo zřejmé, že se k nekatolickému vyznání přihlásí velký počet rodin a osob. Podle tolerančního patentu směla být založena náboženská obec, přihlásí-li se více než 100 rodin, nebo 500 duší. Tato obec měla právo postavit si vlastní modlitebnu, mít vlastního učitele pod dohledem zemských školdozorců a právo zvolit si pastora.

Protože bylo patrno, že zájem bude veliký, byla již 22. února 1782 zaslána císaři Josefu II. latinská prosba o zřízení náboženské obce na novoměstském panství. Na dny 14. května - 19. června 1782 stanovil krajský úřad v Brně úřední výslech těch, kteří se osobně přihlásili k tolerovaným církvím. Výslech zajišťoval vrchnostenský úřad a pro velký počet přihlášených byly stanoveny dvě komise. Vyslýchaní měli písemně projevit své věroučné názory, přihlásit se k církvi, jejíž učení tajně vyznávali, uvést důvody pro změnu církevní příslušnosti a potvrdit je podpisem.

Před komise předstupovali většinou lidé prostí, bez vzdělání, sedláci z okolních vesnic trápení robotou a bídou chudého kraje. O to dojemnější jsou jejich rázná a rozhodná prohlášení, kterými se hrdě hlásili k víře svých předků. Mnohá vyznání, zejména žen, jsou podepsána třemi křížky a jméno je doplněno. Vyslýchány byly i malé děti do osmi let.

Za všechny přihlášky citujme alespoň jednu, tak jak je zapsána v Památní knize sboru:

„Přiznávám se k helvetské víře a věřím dle zákona Páně a svatého evangelia. Vyznávám dvě svátosti, křest, večeři Páně. O očistci věřím, že mne Kristus očistil, a za duše zemřelých se nemodlím. Přiznávám se k staročeské helvetské víře a ku katolické více nepřistoupím, nýbrž setrvám při svém vyznání. František Kubík, krejčí, 36 let stár.“

Podmínky pro založení náboženské obce byly tedy splněny a 13. července 1782 se uskutečnilo jednání na úřadě v Novém Městě za účasti vrchního, zástupců města a pěti nekatolíků, kteří předložili seznam obcí rozhodnutých připojit se k Novému Městu.

Z tohoto jednání vzešla dohoda o postavení modlitebny, školy, hřbitova a fary. V roce 1784 byla modlitebna postavena.

Základní kámen byl položen 24. května 1784. Stavělo se s takovou pílí, že první bohoslužby se mohly konat již 14. června. Na podzim byla jednoduchá modlitebna hotova a 4. listopadu 1784 posvěcena. Podobala se více soukromému stavení než chrámu. Náklady nejsou známy, ale zřejmě odpovídaly chudobným poměrům našich evangelických předků. Stavba nebyla technicky dokonale postavena a během dalších desetiletí byla několikrát opravována.

20. května 1801 vypukl v Novém Městě ničivý požár a šířil se prudkým větrem. Lidé zachraňovali život útěkem do polí, modlitebna i byt faráře shořely. Požár zničil i oba katolické kostely. Po ohni byla poničená stavba modlitebny pokryta střechou, ale bez stropu. Nebyla ani podlaha.

17. září 1824 shledal krajský hejtman z Jihlavy stavbu nedůstojnou posvátnému účelu a nedostatečnou pro služby Boží. Náklady na přestavbu však přesahovaly možnosti členů evangelického sboru, a proto byly provedeny jen nejnutnější úpravy.

Trvalo dalších padesát let, než se podařilo modlitebnu důstojně opravit a bohatě vyzdobit. Stalo se tak při příležitosti toleranční slavnosti, která se konala za velké účasti obyvatel 13. října 1881.

Perspektiva budovy modlitebny však byla nejistá, a proto staršovstvo v prosinci 1875 rozhodlo, „aby se na místě chatrné již modlitebny postavil nový chrám.“

Poslední dvoje dopolední služby Boží ve staré modlitebně byly ve středu dne 7. srpna 1898. Ve dnech 8. a 9. září 1898 byl pak za překrásného počasí slavnostně posvěcen nový chrám, jehož novorenesanční krása přitahovala důstojnou elegancí. Účastnilo se na dva tisíce lidí, dvacet sedm farářů, dále byli přítomni zástupci města a korporací. Otevření kostela a posvěcující řeč vykonal superintendent Josef Totušek z Jimramova. Z rukou dcery seniora Dobeše obdržel symbolický mosazný jubilejní klíč.

10. září byl na místě bývalé modlitebny odhalen pomník Františka Josefa I. jako vděk za náboženskou toleranci.

Kronika sboru zaznamenává o období po roce 1918 následující:

Cestující, kteří přijeli večerními vlaky od Brna a od Německého Brodu dne 27. října 1918, šeptali od osoby k osobě zprávu, že zítra 28. října 1918 bude prohlášena samostatnost Československé republiky...

Příští neděli 3. listopadu 1918 byly děkovné bohoslužby za naše národní a politické osvobození...

Ve dnech 16. a 17. prosince 1918 konal se v Praze generální sněm českých evangelíků reformovaných a luterských, na němž přijato spojení českých evangelíků reformovaných a luterských v jednu církev, kteráž přijala pojmenování „Českobratrská církev evangelická“...

V Bystřici nad Pernštejnem vykonány byly dne 7. září 1919 první služby Boží v místnosti Hospodářské školy za velké účasti asi 300 lidí. Kázání slova Božího vykonal farář Vincenc Vašíř. Zároveň ustavena kazatelská stanice. Služby Boží konány v prvních dobách v Hospodářské škole, později v záloženském hotelu...

Ve společné schůzi presbyterstva a zastupitelstva 15. srpna 1920 usneseno na místě bývalého pomníku císaře Františka Josefa I. postaviti památník Jana Amose Komenského. K úhradě výloh budiž uspořádán bazar, což se pak 8. září 1920 stalo. Bazar uspořádán částečně v parku u kostela, částečně v sále. Vydařil se znamenitě. Dne 11. října 1920 bylo započato nedvědickými kameníky s úpravou podstavce pomníku Komenského. Práce konaly se ve farské kůlně. Staré nápisy byly vytesány, nové vtesány. Na spodním kameni umístěn nápis: „Na tomto místě stál od r. 1784 až do r. 1898 evangelický reformovaný toleranční chrám Páně.“ Komenského pomník je v místě, kde stával stůl Páně ve starém kostele...

28. října 1920 bylo oslaveno 2. výročí republiky. Slavnostní kázání měl farář Vašíř. Při této oslavě bylo vzpomenuto všech padlých vůbec, padlých pak z našeho novoměstského sboru zvlášť. Jejich jména se stručnou zprávou o jejich smrti přečtena z kazatelny. Zároveň byli veřejně přivítáni legionáři, kteří přišli ke službám Božím ve svých uniformách. Každému legionáři podána se stiskem ruky kytice...

Ve schůzi presbyterstva dne 20. března 1921 byly zrušeny i pro dobu letní druhé dopolední služby Boží pro nedostatek varhaníků...

Na základě usnesení hřbitovního výboru novoměstského ze dne 3. dubna 1921 byly pořízeny nové máry s postříbřenými kalichy a palmetami polštářované. Při repartici nákladu na jednotlivé příslušníky hřbitova zdráhali se z jedné obce repartované částky splatiti. Bylo jim vzkázáno, že se při pohřbech zemřelých jejich obce nebude užívati nových mar, nýbrž starých opravených. To účinkovalo a částky byly vbrzku splaceny...

Právě v den svobody 28. října 1926 konala se slavnost posvěcení chrámu Páně v Blažkově...

V den svobody 28. října 1929 měl emeritní senior Josef Dobeš, odcházející po 52 leté věrné službě novoměstskému sboru na zasloužený odpočinek, své poslední kázání na rozloučenou. Téhož dne oslavil senior Josef Dobeš zlatou svatbu s věrnou svojí manželkou Jindřiškou, rozenou Žákovou, neteří faráře J. Karafiáta. Případný slavnostní akt při této příležitosti vykonal senior Vincenc Vašíř, jeho zeť...

V pondělí 10. 3. 1930 zesnul Josef Dobeš v Pánu. Při jeho pohřbu v pátek 14. března 1930 byla poprvé vnesena při pohřbu rakev do kostela. Až dosud se nevnášely rakve do kostela, nýbrž ponechávaly se ve věži. Ve schůzi 30. března 1930 se usneslo staršovstvo jednomyslně na změně dosud platného pohřebního řádu v ten smysl, že rakve zesnulých budou vnášeny do kostela...

Dne 18. září 1938 provedena volba II. faráře zdejšího novoměstského sboru. Byl zvolen Václav Kejř, dosavadní farář v Daňkovicích.

Čtyřicáté výročí postavení chrámu v roce 1938 připadlo na dobu těžkého ohrožení republiky. Na oslavy nebylo pomyšlení.

V témže roce byly pro chrám pořízeny tři nové zvony. Němci je však brzy zabavili jako materiál ke zbrojní výrobě.

Vedle Vincence Vašíře nastoupil v našem sboru farář Václav Kejř. Byl to vynikající kazatel. V jeho kázáních ožívaly zástupy Božích bojovníků, statečných vyznavačů a trpělivých modlitebníků doby temna. Refrénem jeho kázání byla jistota, že „Babylon padnout musí“. Slovo Boží jím zvěstované se pro mnohé stalo posilou víry a pramenem naděje. Chrám se naplňoval lidmi, hledajícími v těžkých dobách útěchu a potěšení.

Mnozí z členů sboru se zapojovali do odbojových skupin, mnozí poskytovali pomoc partyzánům. Byly i oběti na životech.

Několik farářů naší církve bylo zatčeno a uvězněno, někteří ve vězení či koncentračním táboře zahynuli, jiní se museli skrývat. Ale církev žila a mnozí její členové osvědčili v té těžké době svou statečnou a neotřesitelnou víru.

Ke konci války byl tehdejší synodní senior dr. Josef Křenek, syn novoměstského sboru, vykázán z Prahy. Pobýval v té době v Novém Městě a konal zde biblické hodiny. Presbyterna nestačila pojmout množství účastníků.

Konec války byl v Novém Městě poznamenám několika přestřelkami. I chrám byl tenkrát zasažen kulometnými střelami z přeletujících letadel.

Po válce se život sboru zdárně rozvíjel.V roce 1946 byla postavena nová fara a stará později prodána. Téhož roku zemřel farář a senior Vincenc Vašíř. Do sboru pak byli zváni na pomoc bratři vikáři: postupně Jan Žilka, Jaroslav Bartička, Jaroslav Pfann a Jiří Kabíček.

V roce 1948 oslavil sbor padesáté výročí postavení chrámu. Byl také rozšířen evangelický hřbitov v Novém Městě. Brzy poté tu byl pohřben synodní senior dr. Josef Křenek, jehož pozoruhodný náhrobek tvoří střed hřbitova.

Po třech letech svobody nastal v naší zemi opět zvrat, který přinesl členům církve nové zkoušky víry. Ideologie vládnoucí komunistické strany byla v naprostém rozporu s křesťanstvím. Členové církví byli považováni za tmáře a zpátečníky. Byly vydány zákony, které omezovaly svobodu církve. Nad církví byl zřízen státní dozor vykonávaný církevními tajemníky, vyučování náboženství ve školách bylo omezováno a členové církve tlačeni, aby církev opouštěli. Někteří členové sboru, dokonce i presbyteři, církev opravdu opustili. Rok od roku ubývalo dětí přihlášených k vyučování náboženství, účast na bohoslužbách poněkud poklesla.

Dík statečnosti faráře a později seniora Václava Kejře a řady věrných bratří a sester sbor i v době těchto zkoušek obstál.

Po dusných dvaceti letech přišlo „Pražské jaro“ a s ním mírné otupení komunistické diktatury a pokus o demokratizaci. Tenkrát byl ThDr. Václav Kejř zvolen synodním seniorem. Jeho statečnost a kazatelská smělost jej učinila hlavou celé naší církve. Pro novoměstský sbor to byla velká pocta, ale i velká ztráta.

Novoměstský sbor počal hledat nového faráře. Byli pozváni čtyři kandidáti, aby se sboru představili. Zvolen byl Josef Batelka, farář z Opatovic, konsenior chrudimského seniorátu. Instalován byl v Novém Městě 7. 12. 1969.

V této době společenského uvolnění nastalo jisté oživení i ve sboru. Účast na shromážděních vzrostla, počet dětí přihlášených k vyučování náboženství se značně zvýšil a jednotlivé odbory sborové práce ožily. V Novém Městě se v tomto roce konal celocírkevní sjezd mládeže, navštívený i cizími delegacemi.

Ovzduší poměrné svobody však rychle pominulo. Vpád sovětské armády a jejích spojenců do naší republiky v srpnu 1968 znamenal konec nadějí. Utužení komunistické diktatury přineslo církvi opět větší útisk. Řada farářů byla zbavena státního souhlasu k působení, někteří emigrovali do ciziny. Dohled nad církví byl zvýšen.

V roce 1973 jsme se rozhodli, že opravíme chrám, aby byl jako nový. V dusné době potlačování církve to bylo dosti smělé rozhodnutí.

Hned na jaře jsme postavili lešení kolem celého chrámu, opravili omítky, opatřili je trojím nátěrem, pořídili nové svody, okapy a římsy z měděného plechu. Provedli jsme potřebné nátěry a nechali zhotovit dvě postranní věžičky. Lešení jsme pak přesunuli dovnitř chrámu a nově jej vymalovali. Následoval ještě nátěr lavic, dveří, oken, kazatelny a varhan a vyspravení dřevěné podlahy pod lavicemi.

To vše mohlo být vykonáno dík finanční a pracovní obětavosti členů sboru. Mnozí přicházeli denně po celé týdny. Následovaly úřední kontroly našich účtů. Kde prý vzal sbor peníze na tak nákladné opravy. Projeven byl zlobný údiv nad pracovní obětavostí členů sboru. Bratr farář Batelka měl obtíže s okresním i krajským církevním tajemníkem. Živost a obětavost sboru je provokovala k různým zákazům, k udělování důtek a k výhružkám, že mu bude odebrán státní souhlas k dalšímu působení.

Ve srovnání s šedí veřejných budov města byl kostel nápadně krásný. Tento kontrast zaujal i stranické funkcionáře a z kterési jejich schůze byla pak dlouho citována mezi lidmi připomínka, že „kostely vzkvétají, ale město chátrá.“ Jak případné pro sedmdesátá léta minulého století.

Devadesáté výročí postavení chrámu, připadající na rok 1988, bylo výzvou k jeho dalšímu zvelebení. V zadním traktu za presbyternou vyrostla přístavba, ve které nalezla místo sborová kuchyňka, menší klubovna a sociální zařízení. Byla též opravena terasa před vstupem do chrámu. Při těchto stavebních pracích se opět projevila obětavost mnohých bratří a sester. Zdarma odpracovali přes 4600 hodin.

Ve stejné době se podařilo koupit pro kazatelskou stanici v Bystřici nad Pernštejnem vhodný dům, ve kterém byla přičiněním tamních bratří a sester zřízena shromažďovací místnost a malý byt pro budoucího kazatele.

O rok později nastala v naší zemi dlouho toužebně očekávaná změna. Byla svržena vláda komunistické diktatury a po 41 letech jsme se dočkali demokratické svobody. Nastalo nové oživení sboru. Zvýšila se účast na službách Božích i finanční obětavost. Do shromáždění začali přicházet i ti, kteří se dříve báli.
V roce 1989 přijala službu v novoměstském sboru Lenka Šmídová - Freitingerová, absolventka bohosloví. Po roce práce pak odešla na samostatný sbor v Olešnici.
V létě roku 1990 ukončil svou službu sboru dosavadní farář a senior Josef Batelka a odešel na odpočinek. Novým kazatelem byl zvolen Daniel Ženatý, dosud farář ve Valašském Meziříčí. Instalován byl v Novém Městě 30. září 1990.
Sborová práce se dále rozvíjela v Novém Městě i v kazatelských stanicích. Vyvstala potřeba pomocníka ve farářské práci. V minulosti zaměstnával sbor vždy dva kazatele, až za komunistické éry nebylo druhé farářské místo povoleno. Druhou farářkou sboru byla zvolena v roce 1998 Hana Pfannová. Synodem, konaným na podzim 1997 byl Daniel Ženatý zvolen prvním náměstkem synodního seniora, což mu přineslo další povinnosti na poli celocírkevní práce. V roce 2001 se přistěhoval do Nového Města na odpočinek farář a senior Lubomír Kabíček, který vypomáhá ochotně tam, kde je to potřeba.
V roce 2005 Daniel Ženatý a Hana Pfannová byli zvoleni za faráře na nových místech (Pardubice, Mělník). Sbor povolal jako své nové kazatele Zdeňka Šorma a Markétu Halamovou.

Po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. roku 1781 se nekatolíci směli svobodně přihlásit ke své víře. Náboženská obec mohla být založena, přihlásí-li se více než 100 rodin. Přes sto šedesát let trvající náboženský útlak se hlásilo k protestantskému vyznání tolik lidí, že k založení evangelického sboru došlo hned v roce 1782. Evangelíci augsburské a helvetské konfese se dohodli na postavení modlitebny, školy, hřbitova a fary.

Po složitém jednání se zástupci města bylo rozhodnuto stavět na Husím rynku, dnešním Komenského náměstí. Sice na bahnité půdě po zaveženém rybníčku, zato uprostřed města. Během léta 1784 byla postavena modlitebna, jednoduchá stavba bez věže, jak muselo odpovídat předpisům. 20. května 1801 vypukl v Novém Městě požár. Po ohni byla poničená modlitebna pokryta střechou, ale bez stropu, nebyla ani podlaha. V roce 1824 shledal krajský hejtman z Jihlavy stavbu nedůstojnou posvátnému účelu. Náklady na přestavbu však převyšovaly možnosti členů evangelického sboru, a proto byly provedeny jen nejnutnější opravy. Modlitebna sloužila ještě dalších padesát let. V roce 1875 rozhodlo staršovstvo,
„aby se na místě již chatrné modlitebny postavil nový chrám.“

K postavení chrámu bylo třeba značných finančních prostředků. K jejich získání bylo vynaloženo nesmírné úsilí. Základní kámen byl položen v květnu 1897. Stavělo se podle projektu vídeňského architekta Glasera, na stavbu dohlížel místní stavitel Jan Sadílek.

Rozloučení s toleranční modlitebnou se konalo 7. srpna 1898 a o měsíc později, 8. a 9. září 1898 byl slavnostně posvěcen nový chrám, jehož novorenesanční krása přitahovala důstojnou elegancí. Barokní stůl Páně byl přenesen ze staré modlitebny.

Velkou událostí bylo, že za půldruhého roku, při vítání nového století, zněly spolu s katolickými zvony i nové zvony evangelické.

Na místě bývalé modlitebny byl nejprve postaven pomník císaře Františka Josefa I., po vzniku Československé republiky byl pak nahrazen pomníkem Jana Amose Komenského, který zde stojí dodnes.

V sedmdesátých letech došlo k zevrubným opravám V dusné době potlačování církve to bylo nelehké. Kostel dostal nové svody, okapy a římsy z měděného plechu, novou fasádu i nátěry omítek. Byl také uvnitř nově vymalován. Začátkem osmdesátých let byla vyměněna střešní krytina za měděnou, také věž byla pokryta měděným plechem. V roce devadesátého výročí postavení chrámu vyrostla v zadním traktu za presbyternou přístavba, ve které nalezla místo sborová kuchyňka, klubovna mládeže a sociální zařízení. V roce 1992 byly ve věži zavěšeny tři nové zvony. Ke stému výročí postavení chrámu v roce 1998 směřovaly další opravy. Odvodnilo se okolí kostela, opravila se okna a fasáda. Světlý okr a smetanová barva v kombinaci s tmavě okrovými zdobnými prvky a jemně zelenými nátěry dřevěných částí vyjadřují vznešenou lehkost dodnes. V roce 2000 byl odvlhčen vnitřek kostela a rekonstruována presbyterna, kde šlo hlavně o zvukovou izolaci od chrámové lodi. V roce 2001 byla pořízena kovaná mříž do vstupního prostoru chrámu, aby bylo zajištěno dokonalejší větrání a aby byl umožněn vstup zájemcům o prohlédnutí interiéru. V letošním roce dojde na malování interiéru chrámu.

V novoměstském sboru působili od tolerančního patentu tito kazatelé:
Štěpán Nagy (1783 - 1785)
Jakub Teofil Štětina (1786 - 1787)
Aron Štětina (1788 - 1798)
Jan Košut (1798 - 1800)
Josef Gerža (1800 - 1804)
Gideon Šlechta (1804 - 1810)
Gabriel Molnár (1811 - 1815)
Áron Štětina (1816 - 1818)
Matěj Hykl (1818 - 1837)
Josef Mareš ( 1838 - 1875)
Josef Kalda ( 1868 - 1874)
Ferdinand Císař (1875 - 1877)
Josef Dobeš (1878 - 1929)
Vincenc Vašíř (1900 - 1947)
Václav Kejř (1938 - 1969)
Josef Batelka (1969 - 1990)
Daniel Ženatý (1990 - 2005)
Hana Pfannová (1998 - 2005)
Zdeněk Šorm (od 2005)
Markéta Halamová (od 2005)

Kurátory sboru byli v posledních osmdesáti letech:
Jan Kadlec, Vratislav Šír, Jan Trojan, František Kaštánek, Jan Teplý a Simeona Zikmundová.

Zní to neuvěřitelně, ale je to tak: za sto let pořídil novoměstský sbor celkem deset zvonů, aby vyzváněly z věže kostela Bohu ke cti a lidem k radosti.

První čtveřice zvonů byla slavnostně vyzdvižena na věž dokončeného chrámu 29. června 1898. Dobový zápis v kronice vystihuje atmosféru této neobyčejné události:

„Zvony přivezeny od firmy Hiller v tichém průvodu z Brna na dvou vozech, tažených celkem devíti koňmi. Za účasti více než 2000 lidí byly zvony po předcházející nábožnosti, při níž případně promluvil místní farář Josef Dobeš, slavnostně na věž vytaženy a po jejich zavěšení zazvoněno nejprve každým zvonem zvlášť, potom všemi dohromady.“

Hlas jednoho zvonu z této čtveřice můžeme slyšet dodnes. Zvon, zvaný Hrnčířův, daroval bývalý člen novoměstského sboru, později americký továrník Václav Hrnčíř. Ostatní tři zvony byly zabaveny k válečným účelům za první světové války v roce 1917. Musely být na věži rozbity velkými kladivy. Smutné zvuky této neradostné práce byly tehdy slyšet do širokého okolí.

Po skončení první světové války a vzniku Československé republiky byla ve sboru patrna všeobecná touha po nových zvonech. Pořízení zvonů však bylo finančně nesnadnou záležitostí. Až v roce 20. výročí trvání republiky, totiž 1938, padlo konečně rozhodnutí o pořízení nových zvonů pro novoměstský chrám. U brněnské firmy Manoušek a spol. byly odlity tři nové zvony, traktorem novoměstského továrníka Kadlece dopraveny do Nového Města a v srpnu 1938 vytaženy na věž. Společnost zvonu Hrnčířovu od té doby dělaly tyto tři zvony: největší - Mistr Jan Hus, druhý - Jan Ámos Komenský a třetí - Tomáš Garrigue Masaryk. Laděny byly všechny čtyři do libozvučného souzvuku. Do tónů dis, fis a gis byl vladěn pozůstalý zvon tóniny ais. V odborném posudku čteme: „Všechny tři zvony ve svých nárazových tónech jsou přesně vystiženy, takže tvoří při zvonění lahodný mollový kvintakord.“

Slavnost svěcení nových zvonů se konala již v ovzduší stísněném mnichovskými událostmi 30. října 1938. Zanedlouho vypukla druhá světová válka, pro jejíž ničivou sílu byl zabaven kdejaký kousek kvalitního kovu. Tak došlo i na novoměstské zvony, které naposledy zazněly v dubnu 1942, poté byly spuštěny z věže a odvezeny. Zůstal opět pouze jeden, ten nejmenší, Hrnčířův. Půjčka, kterou si sbor vzal na pořízení zvonů, nebyla ještě zdaleka splacena, a tak sbor až do roku 1944 splácel dluh na zvony, které už nebyly.

Po válce zjistil tehdejší farář, dr. Václav Kejř, že v Praze na Maninách jsou složeny zvony, které Němci už nestihli odvézt. Vydal se tedy hledat zabavené novoměstské zvony. Pátrání po nich bylo bezvýsledné. Byl však nalezen největší zvon z novoměstského katolického kostela - Kunhuta a také Štursova busta TGM a plaketa ze Štursova rodného domu. Radost ve městě byla tehdy veliká, když se nalezené věci vrátily.

Novoměstští evangelíci toužili mít opět zvony v plné kráse i síle hlasu. V době normalizace i později v osmdesátých letech, kdy bez souhlasu církevních tajemníků nemohl sbor téměř nic rozhodnout, bylo naplnění takovýchto tužeb nemožné. Za působení faráře Josefa Batelky v novoměstském sboru byl důkladně opravován chrám, což odčerpávalo veškeré finanční prostředky a pořízení zvonů se i z těchto důvodů odsouvalo.

Po roce 1989 však skrytá touha vyšla najevo velice záhy. Úvahy vycházely ze dvou protichůdných hledisek. Po liberalizaci cen a rozpadu mnohých zemědělských družstev nebyla finanční situace mnohých evangelíků příliš příznivá. Zároveň však bylo také jasné, že i ceny surovin na výrobu zvonoviny, totiž mědi a cínu, výrazně vzrostou. Po nesnadném a zodpovědném zvažování bylo koncem roku 1990 rozhodnuto, že nové zvony budou. Byla vyhlášena sbírka měďěného odpadu, rovněž sbírka finančních darů a u zvonařské firmy Dytrychových v Brodku u Přerova objednáno ulití tří nových zvonů.

Potřebné množství mědi se podařilo shromáždit celkem bez obtíží, s částkou potřebnou na zaplacení zakázky to bylo už horší. Nakonec bylo rozhodnuto nechat ulít dva menší zvony a s třetím největším počkat. 14. března 1992 byly do Nového Města přivezeny na speciálně upraveném nákladním autě dva zvony jménem Víra a Naděje. Byly vystaveny v evangelickém kostele a rozhodnuto, že na věž budou vytaženy až společně s třetím zvonem, na který se mezitím dál sbíraly peníze. Slavnostní událostí bylo pak přivezení třetího zvonu jménem Láska a jejich společné vyzdvižení na věž kostela. Za obdivného přihlížení mnohých občanů města byly zvony vytaženy autojeřábem speciální velikosti, patřícím do arzenálu sázavské vojenské posádky. Kvůli největšímu ze tří zvonů bylo nutno rozšířit jedno věžní okno a po upevnění zvonů na stávající konstrukce otvor opět zazdít.

Každý ze tří nových zvonů je vyzdoben nápisem:
„Ke 400. výročí narození Jana Amose Komenského“ a dále znaky rodiny Dytrychovy a autorky zvonů, Marie Tomáškové-Dytrychové, iniciálami MD, větvičkou túje a kartuší. Jejich jména - Víra, Naděje a Láska jsou vyvedena zvláštním, graficky zdobným písmem. Zvony jsou laděny do tónů fis1, h1 a cis2 a s původním zvonem Hrnčířovým tvoří měkký souzvuk. V kolaudační zprávě můžeme číst: „O zvonech možno prohlásit, že jsou velmi zdařilé jak po stránce hudební, tak i povrchové. Mají celou řadu harmonických alikvotních tónů, které jsou základem kvality a barvitosti zvuku. Hlas zvonů je čistý, jasný a vyrovnaný. Protože zvony odpovídají všem kampanologickým směrnicím, schvalují se a doporučují svému ušlechtilému poslání.“

24. června 1992 se konala slavnost, při níž slovem evangelia sloužil synodní senior Pavel Smetana. Promluvil též katolický kaplan Miroslav Sedlák, starosta města Jaromír Černý a farář sboru Daniel Ženatý.

Novoměstské zvony opět hlaholí v nádherném akordu. Stařičký zvon Hrnčířův je sladěn nejen s Vírou, Nadějí a Láskou, ale také se zvony na katolickém kostele. Dennodenně v poledne, o nedělích, svátcích i při jiných příležitostech, může každý občan, ať věřící či nevěřící, ať místní či náhodně kolemjdoucí, poslouchat vyzvánění, které, nemalým úsilím získané, zní k slávě Boží i lidem pro radost.