Kázání a nedělka 29.11.2020
(Video s nedělkou je na konci této stránky.)
Na první adventní neděli se můžete připojit k bohoslužbě z pardubického sboru, kterou povede synodní senior Daniel Ženatý. Bohoslužbu bude možné sledovat bez jakékoliv registrace na stránce - https://camstreamer.com/
Kázání na text Matouš 21, 1–9 Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekával ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
Ježíš se vydal na cestu k nám. To je advent, který dnes začíná. V dnešním (druhém) čtení přichází do Jeruzaléma. A tam jeho pozemská cesta skončí. Jeho nepřátelům se tam podaří ho přece jen chytit, za pomoci křivých svědků odsoudit a za asistence ne oportunistického Piláta jej nakonec nechat ukřižovat. K tomu přichází. Vím, že by se mohlo zdát, že se to k adventu a blížícím se Vánocům moc nehodí. Našli by se vhodnější, veselejší a nadějnější příběhy a texty k dnešní neděli, ale k letošnímu adventu a svátkům a roku tohle myslím sedí.
Ježíš přichází, to je advent. Ale přichází do tohoto našeho světa, kde se to hemží bacily a viry, sváry a hádkami a nenávistí. To je tento svět. A ještě bych dlouho mohl mluvit, co všechno je v něm bědné, co i kvůli nám stojí za zlámanou grešli a možná ani ji. Ale právě do tohoto světa. Do Jeruzaléma tehdy, kde ho nakonec sprovodí ze světa, přichází Ježíš. A přichází, věříme, také dnes k nám. O to v adventu kráčí. Přichází a není to vstříc jen vánoční poezii, načančaným svátečním chvílím a slavnostně vystrojeným lidem, ale přichází do tohoto světa – s jeho bolestí, rozdělením, jeho nemocemi těla i duše i těmi mezilidskými…
Ježíš se blíží k Jeruzalému. Ten potulný kazatel, který nemá kde by hlavu složil, ale jehož věhlas se už donesl až do hlavního města, je v jeho branách. Už se tam o něm ví, když se Jeruzalému od východu blíží. A předem pošle dva své učedníky, aby mu přivedli oslici. Na stejném zvířeti se v Bibli čas od času někdo povozí a někam přijede. Dávný prorok Bileám (Nu 22,22-35) na ní přijíždí prorokovat putujícímu Izraeli slavnou budoucnost. Prvního krále Saula si královská koruna najde tehdy, když hledá ztracenou ovci svého otce (1S 9). Zvláštní prorok jede na oslu varovat před Božím soudem a přepadne ho lev a zadáví ho (1Kr 13). Jezdit na oslu není zrovna pohodlné, někdy jde úplně o riskantní podnik. Osel není kůň. Je drobnější, takže jezdec vypadá trochu jako chytrá horákyně, jede nejede, ani zdaleka to není triumfální jízda. Osel někdy neposlouchá a v našich krajích je symbolem omezenosti, vzpurnosti, hlouposti. Ale právě na něm chce Ježíš usednout při svém vjezdu do Jeruzaléma.
Navíc se to jeho osedlání odehraje s klackovitou troufalostí. Pošle své dva učedníky, zřejmě nepříliš upravené, aby mu odvázali cizí oslici. A majitel by se musel divit, jak je možné, že mu taková dvě individua berou jeho movitý majetek a na jeho volání po právu a spravedlnosti mu jen opáčí: Pán je potřebuje. Nevím, jestli tehdy panovala větší důvěra mezi lidmi. Nebo jestli z toho bylo patrné, že Pán oslici potřebuje jen na malou projížďku a pak je vrátí. Nebo ta slova „Pán je potřebuje“ možná zněla dostatečně výhružně, nebo důležitě a majitel nevěděl, jaký potentát či jaká šarže zrovna jeho oře potřebuje. A tak majitel jen poslušně mlčí a sleduje, jak je mu rekvírován jeho majetek. A tak se dostane do evangelia o přicházejícím Mesiáši. Takovou pomoc to přicházející Boží království potřebuje.
Pán Ježíš přichází do světa tak, že má zapotřebí lidské pomoci. Není to „o nás bez nás,“ je to mnohem spíše „pro nás s námi.“ Kus spásy může do světa přijet v našem autě, za stokorunu, kterou jsme dali do sbírky.
A pak začne takový trochu masopust příchodu či vjezdu. Taškařice přicházejícího království. A to představení přitáhlo řadu diváků provolávajících slávu, vykřikující slogany dávná proroctví a dojde i na kladení větví na zem, jako rozkládání plášťů poražených před přijíždějícího vojevůdce. Nebo to připomíná slavnostní koberec, který se tu rozprostírá před přijíždějícím vladařem. Osel s přehozeným vypůjčeným pláštěm některého ze sympatizantů vypadá jako zmenšenina bojového oře. A zástupy prozpěvující kusy žalmů. A to ne ledajaké žalmy, ale žalmy zpívající o Mesiáši-králi, který má jednou přijít či přijet. „Hosanna, Syne Davidův.“ Dav zpívá něco, co se dost možná zpívalo spíš za zavřenými dveřmi či vzpurně po nocích po hospodách, za co možná hrozilo vězení, protože židé žádného krále nemají a už vlastně mít nikdy nebudou, pokud jim budou vládnout Římané.
Je zvláštní, že když teď zástup volá sláva a na hrad a hosana, tak jak je možné, že jen o pár dnů později bude podobný dav zase volat: Ukřižovat. Ale možná že to opravdu byli titíž lidé. Jen se během těch několika dnů stihli v Ježíši zklamat – tohle není Mesiáš, kterého bychom potřebovali, který to vyřeší za nás, který nás povede do vzpoury. Nebo možná tohle první vítání není pro ně ničím víc než povyražením a vítanou taškařicí. Snad jen málokdo ta slova písně vzal vážně a uviděl v Ježíši opravdu toho Mesiáše, kterého židé i my lidé vůbec skutečně potřebujeme.
Celý ten příběh je (nebo může být) potěšením a povzbuzením ve třech směrech: 1) Ježíš přijíždějící na oslátku do Jeruzaléma dnes pro nás otevírá advent, dobu, kdy se začínáme chystat na Vánoce. Také kolem Vánoc bývá docela dost (letos bude zřejmě míň) karnevalového hluku. Do kterého ale mlčky přijíždí Pán Ježíš. Na tom oslátku je jak narozený v jeslích: nemluví, prostě přibyl a je přítomen, vystaven ale neporozumění i zkreslení. Ale je to Boží akce, ten tichý a pokorný si nakonec prosadí svou, s námi nebo bez nás – ale pro nás je nejlepší, když to bude s námi. 2) A to je to druhé. Příběh nám ukazuje, že to Boží přicházení po nás něco chce. Někdy půjčit oslíka, jindy něco jiného. Občas na nás uhodí třeba i neurvale, beze slova „prosím“, jako na bezejmenného majitele dvou oslíků z Betfagé. Nebraňme se tomu, protože právě tím, co obětujeme, co pustíme a dáme, právě tím jsme účastni Božího království. 3) Ale to čtení nás posouvá ještě k něčemu třetímu: Učí nás „aktivnímu vidění“. Ježíšův příjezd byl, řekli jsme, mnohoznačný. Evangelista ho vírou zahlédl jako naplnění proroctví proroka Zachariáše. Rozpoznal tak něco, čeho si nevšiml žádný jiný evangelista. A to je možnost přichystaná i pro nás. Jako věřící smíme i svoje všední dny s jejich starostmi i radostmi vidět jako místo, kudy přichází Boží království. Letošní advent v našem sboru je místo, kudy přichází Boží království. Halelujah, Hosana na výsostech. Amen
Vyznejme nyní svou víru i naději, slovy apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce…
Píseň 276 Slávy Pán přichází opět