Kázání na text Lk 19,28-48 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. ²⁹ Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků ³⁰ a řekl jim: "Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! ³¹ Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: 'Pán je potřebuje.'" ³² Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. ³³ Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: "Proč to oslátko odvazujete?" ³⁴ Oni odpověděli: "Pán je potřebuje." ³⁵ Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. ³⁶ A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. ³⁷ Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli.  ³⁸ Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!" ³⁹ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: "Mistře, napomeň své učedníky!" ⁴⁰ Odpověděl: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení." ⁴¹ Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče ⁴² a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. ⁴³ Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. ⁴⁴ Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil." ⁴⁵ Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, ⁴⁶ a řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby', ale vy jste z něho udělali doupě lupičů." ⁴⁷ Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ⁴⁸ ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.

Je začátek velikonočního týdne a Ježíš, ten vyvolený Boží, vstupuje do Jeruzaléma, blíží se k cíli své cesty, jeho pozemská cesta se krátí a naplňuje. Tomu všemu jede vstříc na oslátku a ví, že ho nečeká nic snadného. Ale ze samotného vjezdu čiší jistá nadsázka, do bran města pokoje vjíždí Ježíš jak král či vojevůdce, až při bližším pohledu se ukáže, že nesedí na válečném oři, ale na příbuzném a svéhlavém příbuzném koně, který si dělá, co chce, občas si zahýká, zastaví se, jak se mu zachce. A zastavují se také lidé a dávají najevo radost a provolávají hesla dávných proroctví. Květná neděle má v sobě něco z karnevalu, který ale vystihuje něco podstatného, oč v Ježíšově příběhu doufejme až podnes jde – vzbuzuje radost, dává lidi dohromady, ať už příští dny přinesou cokoli.

Ježíšův příjezd vzbuzuje radost, snad proto, že si na nic nehraje; snad právě tak podle dávných proroctví měl přijet ten pravý král, který se navrátí do města Davidova, které už není Davidovo, do města pokoje, které už není místem pokoje, aby tam přinesl pokoj. V komentářích se dočteme, že před svátky do Jeruzaléma přibyli v čele průvodů, které byly méně veselé, ale o to honosnější, tehdejší potentáti v čele s Pilátem a Herodem. A z toho si dost možná zástupy, snad i Ježíš, dělají legraci. Humor, nadsázka a radost, to nám také připomíná, že náš život není jen služba a vážnost. A že kapka tohoto koření života patří i k týdnu, kdy se odehrává vyvrcholení Ježíšova příběhu. Přece jen k tomu vážnému a tragickému patří i to, co už předjímá radost na konci, kterou už smíme tušit v slzách a zmaru, na které taky dojde, ale který ve víře není vším. 

A dojde na to brzy -  po tom radostném a rozpustilém úvodu, kdy se Ježíš vozí na oslátku a ti jeho jásají jak malé děti, poté, co Ježíš uvidí Jeruzalém, tak nad tím městem spláče. Smích i pláč. Nejde se jen smát, nejde jen plakat. Tady si to Ježíš dovolí. A pláče nad Jeruzalémem. Hlavním městem jeho země, svatým místem jeho náboženství. Městem, které ho ale nepoznalo, nevítalo, nepřijalo.

„To spanilé město, město pokoje, nepoznalo svůj čas pokoje. Tak vyhlíželo své spasení - a přece je nepoznalo, když šlo kolem. Jistě, je to hluboce lidské – kolikrát my mineme to, po čem toužebně vyhlížíme, protože to nepoznáme a neumíme se dívat. Vyhlížíme prince z pohádky a nevidíme člověka vedle nás, který nás miluje. Vyhlížíme světlé zítřky či slavnou budoucnost – a promarníme dnešek, ve kterém se k nám sklonil Bůh. Ježíšův pláč je boží lítostí nad lidskou pošetilostí, ve které hledáme to, co není a nevidíme to, co je.“ (Jan Široký, K člověku hříšnému se obrátil, str. 240)

To se stalo tehdy Jeruzalému. A to, co mu Ježíš předpovídá, je jedna hrůza. U toho jednoho povstání potlačeného římskou mocí nedlouho před sepsáním evangelia, nezůstalo. Bylo následováno druhým po dalších 60 letech a po nich zůstala spálená země, vyvrácený Jeruzalém, desetitisíce mrtvých a statisíce vyhnaných - to je to, co Jeruzalém a Izrael čeká. A to je teprve začátek. To by si jeden zanotoval „ještě že člověk neví, co ho čeká.“ 

Ale nejde jen o Jeruzalém. Jde o varování, každému a každé, jestli jsme nepřehlédli toho, který měl přijít a přišel, jestli jsme se neuzavřeli až příliš do svých různých zbožných i bezbožných ohrádek…

Ale právě do toho teď vjíždí Ježíš. Na nízkém, šedivém, ušatém tvoru, který z tolika pozornosti musí být také zmatený. A nejspíš do toho zdvořile hýká. Takhle přijíždí Ježíš. Do města Davidova, které už dávno není Davidovo, jenom se mu tak ještě říká. Do města Davidova, které je teď na svátky plné ozbrojených Římanů. Ale Ježíš si jich nevšímá – jako by tam snad ani nebyli. A vstoupí do Chrámu. Který postavil kdysi – syn Davidův. Ale už tam na syna Davidova nečekají. Už se tam jen obchoduje, nejen s obětinami, ke koupi je tam všechno – počínaje veleknězem.

Syn Davidův a člověka, který tady stojí v branách, přijíždí neozbrojen. Protože nepřišel bojovat. Přišel uzdravit nemocnou zemi. Nebo aspoň spolunést její bolest. A začne tím, že vyčistí chrám, to centrum, srdce náboženství, víry, spirituality, života.

Podle jedné staré bratrské písně takto přichází i do našeho srdce. Tichý a bezbranný. A snad v logice obrazu Komenského, začne i tam tím, že jej vyčistí. Ono ani to lidské srdce nebývá vždycky úplně nejkrásnější pohled. Nejen Komenského poutník se ze světa vrací, že jej prokoukl přes různé růžové brýle. Ale když se vrací do pokojíku svého srdce, zjistí, že ani tam to není žádný ráj, že i tam je třeba nejprve přivítat a vpustit Krista.

Pane, děkujeme, že i z našeho středu vyháníš mocí svého Ducha všechno zlé, očišťuješ naše srdce a mysl... Otevírej, prosíme, i naše nitro, abychom dovedli přijmout, že se nám v tobě otevírá ztracený domov a že tvůj Otec je i naším Otcem a chce, abychom u něj žili krásné a plné lidství. Amen