Kázání 20.12.2020 - Ondřej Ruml: 4. neděle adventní - Mariin chvalozpěv

Uložit kázání jako mp3.

Záznam bohoslužeb na YouTube

Modlitba: Pane Ježíši, svěřujeme ti, že jsme unavení z tohoto nynějšího času. Přesto s nadějí prosíme, přijď – jako rozbřesk po dlouhé noci, jako slovo do mlčení, jako zázrak setkání v karanténě. Přijď všude tam, kde jsme se ztratili, kde jsme se minuli se smyslem. Přijď a posiluj naše vztahy, vstup tam, kde se setmělo, a nevidíme si do tváří, kde jsme ztratili jeden druhého, kde mezi nás vstoupilo nedorozumění… Přijď, Pane Ježíši, a změň, co sami změnit nedokážeme. Rozptyl všechno nepochopení, zažeň zlo, zlom prokletí všech možných závislostí, rozfoukej lásku tam, kde jen doutná; probuď ty, kdo se k tobě sice hlásí, ale přitom spí. Vzbuď i tento sbor, to, co v něm dříme. Přijď, Pane Ježíši, abychom se setkali s tebou a neminuli to nezbytné pro své životy.

Čtení: 2 Sam 7, 1-11.16    

Kázání na text Lk 1,46-55 Maria řekla: "Duše má velebí Pána 47 a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, 48 že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, 49 že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno 50 a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. 51 Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; 52 vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, 53 hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. 54 Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, 55 jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky.

Mariin chvalozpěv se v některých církevních společenstvích, hlavně řeholních, zpívá při každodenní modlitbě a meditaci. Marie předzpěvuje sboru věřících, vede jeho zpěv, zpívá za nás všechny, abychom my mohli zpívat podle ní (když se to smí). Ačkoli je chvalozpěv matky Páně především slovem liturgickým, nelehkým k výkladu, a v evangelické církvi stojí lehce stranou – pokusím se o pár výkladových a motivačních poznámek.

„Velebí duše má Hospodina…“ Duše tu označuje skrytou niternou stránku člověka. A zvlášť naši otevřenost pro Ducha Božího. Maria tu (snad) chce říci: Můj život a všechny mé smysly se vznášejí v boží lásce, v jeho chvále a velké radosti. Něco se stalo, co přijímám, co není z mé moci, spíše jsem pozvedána, než že bych se sama zvedla k chvále Boží. Totiž to znamená slůvko velebit: vyvyšovat, velmi si cenit, činit velikým. Maria pochopitelně nemůže Boha pozvednout, zvýšit jeho vážnost, přidat k jeho velikosti. Ale celou její duší pohnula moc Hospodinova a všechno v Marii chce zpívat a volat. A chce se otevřít Boží lásce, tomu, co s ní Pán Bůh zamýšlí. A daří se jí to!

Její duch se z Boha nejen veselí a jásá, ale jásá v něm, Bohu. Bůh sestupuje, sestoupil do lidského nitra, vtělil se v Marii, objevil se mezi námi, spojil s námi nejtěsněji svůj život. To zažila a vyznává také Maria. „… že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“ Boží oči shlížejí dolů, k nám. Denně pozorujeme spíš pohyb upřený vzhůru – za ctí, větší mocí, za bohatstvím, za tím, co je velké a ceněné. Naproti tomu nechce nikdo hledět tam, kde je potupa, nářek, strach, od toho každý odvracíme oči.

Teď Marie hledí opačným směrem a modlí se k Bohu, který k ní shlédl v jejím ponížení (do něhož ji tak trochu sám dostal). Těžiště té situace však není v Mariině ponížení, ale v tom, že na ni Hospodin shlédl. Takový je Bůh, o němž svědčíme, milí bratři a sestry. Na Ježíšově jednání se o tom přesvědčujeme. Tohoto Boha chválí Maria.

„Blahoslaviti mne budou všickni národové.“ Nevím, jak ta slova znějí dnes vašim evangelickým uším, ale byly doby, kdy by evangelíci tuto větu nejraději z Písma škrtnuli. A evangelíci, zvlášť reformovaného směru, by považovali zřejmě za svoji přednost, že Panně Marii nevzdávají žádnou čest. Římští katolíci však právem namítnou, že tak je tomu přece psáno v Písmu (a to vy, odloučení evangeličtí bratři, přece držíte, nebo jste alespoň drželi?!).

Máme v úctě biblické postavy. Stojí na nich vyučování víře a náboženství, když dětem stavíme před oči Abrahama, Davida, Petra i Pavla a mnohé jiné, prožíváme s nimi jejich příběhy, připomínáme si jejich kladné stránky a činy, učíme se taky na jejich selháních, dáváme po nich jména. Maria v tomhle stojí trochu stranou. Ale jak je to s ní a její blahoslaveností?

Maria je vzorem ženy, která se nechá oslovit a symbolizuje lidství v tom nejlepším. Není pro nás spolu-vykupitelkou lidstva, jak hlásají bratři a sestry římští katolíci, ale když ji nepřipravenou zastihne andělská zvěst, dovede jí přitakat se vší rozhodností. To je víc než dost. Rozpozná veliké věci a toho, který je opravdu mocný a řekne k tomu své ano. Je to velká žena, která přijala podstatný úkol. Martin Luther o ní napíše, že „dál poklízela v domě, dojila krávy, vařila, myla nádobí…, nestarala se o nějakou odměnu.“ Jako mnoho jiných žen, na nichž tento svět stojí, ale přitom bez ní by tento svět nebyl, nebylo by narození Ježíše. Blahoslavená Maria, tichá služebnice Páně, budiž nám svědkyní překvapivé milosti, která vstoupila do světa, abychom nezůstali na pospas sobě, svým výskokům a svým pádům.

Na závěr své písně Maria zpívá o své situaci z většího odstupu. Zpívá o tom, že Hospodin prokázal svou sílu ramenem - tím, jak jedná, co dělá – tím, jak jedná s ní. A chce a dělá něco pro to, aby mocní nebyli tak mocní a ponížení nebyli tak ponížení. Povýšit zde neznamená prostě dosadit na uprázdněné trůny, z nichž byli odstraněni dosavadní vládci; nakrmení dobrými věcmi neznamená, že doposud chudí zasednou za obtížené stoly a budou pokračovat v obžírání, od něhož byli jiní vyhnání. Takový bývá koloběh lidských dějinných převratů, ale takové střídání garnitur špatné za ještě horší se tu nemyslí. A taky dojde na ty tzv. velké dějiny Božího lidu…

Tímto chvalozpěvem, nikoli jediným, začíná evangelista Lukáš své evangelium a k němu ještě připojí druhý díl v podobě knihy Skutků. Obojí propojí myšlenkou, že události Ježíšova pozemského života mají jakýsi svůj obraz v životě církve. Podobně jako je v příběhu o setkání s Alžbětou Ježíš skryt v Marii, prochází dějinami skryt ve společenství svého lidu, nenápadný, na první pohled neviditelný a přece jsoucí. Někteří teologové to přímo vyjadřují myšlenkou, že Marie je jakýmsi (před)obrazem církve: při setkání s Bohem říká své „ano“ a z vnějšího pohledu může být za blázna, který si kazí život. Ale od té doby chodí provázena Boží přítomností – nikoliv vzdálenou a neurčitou, ale zcela konkrétní a blízkou, blízkou tak, že už to víc snad ani nejde.

Podobně jako se ve vánočním příběhu stalo skryté zjevným v jeslích, stane se na konci časů zjevnou i skrytá Kristova přítomnost, po mnohých porodních bolestech „ženy sluncem oděné“, jeho svaté církve. Již dnes však ti, kdo jsou vnímaví na „znamení času“ mohou skákat radostí vstříc svému skrytě přicházejícímu Pánu, jakmile jako Alžběta „zaslechnou hlas“ – hlas zvěstovaného evangelia.

Ti potom nejen přezpěvují Mariinu píseň o tom, že stará zaslíbení se naplňují, ale pro jejich naplnění jsou ochotni i nějaké oběti. To je minulost, přítomnost a také budoucnost církve. Není možná slavná, ale její naděje je vždycky v tom, že se k ní přiznává ten milosrdný, který se ujímá svých služebníků a je pamětliv svého milosrdenství.                           

(inspirací kázání faráře Pavla Skály 1956-2003)

Pane Bože, i dnes bychom rádi přitakali, tak jako Maria, tvému záměru se světem, stvořením, námi… Kéž i my dovedeme brát na sebe svůj úkol, s radostí, s písní na rtech…                              

Píseň 274 Vítej nám, hoste přemilý

Přímluvy: Pane Bože, protože Ježíš nás učil ve všem tobě důvěřovat, držíme se jeho slova a takto se skrze něj modlíme: Modlíme se za země, kde vlády utrácejí peníze za zbraně na místo jídla pro své hladové. Modlíme se za země, kde bratr pozvedá svou ruku proti svému bratru. Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se.

Myslíme na místa ne tak vzdálená, kde se plýtvá jídlem a honí se jen za módou. Kde pro pozlátko zůstáváme na povrchu. Kde pro pohodlí nevidíme Krista přítomného v maličkých. Prosíme za otevřené oči a vnímavá srdce. Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se.

Přimlouváme se za ženy, se kterými se zachází s posměchem a pohrdáním. Za děti, které jsou nemilovány, odkládány, týrány. Za muže, kteří místo se svými nejbližšími jsou v práci, ve válce, ve vězení. Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se.

Modlíme se za sbory a církve, ať víme, že tvé království nemáme hledat jen v podobě toho svého. Ať nezapomínáme, že ty jsi v Kristu přišel bariéry překonávat, nikoli stavět. Prosíme o jednotu mezi námi i mezi všemi jednotami Kristovy církve. Pane, smiluj se – Kriste…

Předkládáme ti naše modlitby, které občas váznou, předkládáme chvíle, kdy se naše víra mění v dým, jen ve zdání; světlo a dobrý směr mízí za horizontem. Pane, ty jsi řekl, že tvé království je mezi námi. Otevři naše uši, abychom tvou blízkost vnímali, připrav naše ruce, abychom tvému Synu sloužili. Posilni naše srdce, abychom se ho drželi. Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se Slyš také naši společnou modlitbu: Otče náš…