kázání 14.6.2020 - Vojtěch Hrouda

Uložit kázání jako mp3.

Bohoslužby 14. 6. 2020, V. Hrouda

Čtení: 2 S 12,1-7a

Kázání: Zj 3, 14-16

PROLOG (od stolu Páně)

Nejprve prolog, který do křesťanského kázání nepatří. Proto nejsem na kazatelně, ale pod ní.

Nové Mesto na Moravě!

Za městem, na okraji usychajícího smrkáče, bobtná pyšná betonovo-asfaltová skiaréna plná děl a elektrických kabelů. Proč ne, i sport má být pohodlný, řádně osvětlený, spolehlivě zajištěný. 

U městského potůčku najdete útulné městské lázně. „Spá“, rozumíte ..., jsou absolutně „na pohodu“.  Umožňují pěstovat nevinný a žádaný kult těla v těch nejmodernějších podobách. Nic proti tomu, o tělo se musíme starat, protože kdo by nechtěl korbu a pekáč buchet. A fitko s muzikou je dobré na čakry.

Na pahorcích, neboli „hilech“, rostou senzační novoměstké Baverly Hills. Žádné prosté baťovské domečky. Regulérní milionářská čtvrť, mega sem, mega tam, skály, netřesky, kosodřevina, jako v Alpách. Jako ze žurnálu. Nebojte se, nejsem extrémistický levičák, který by zakysle poukazoval na rozmařilost bohatnoucích novoměšťanů. Některé ty domy jsou vkusné a já všem přeju pěkné výdělky a potažmo i pěkné bydlení... Stop, bytová politika do kostela nepatří.

A co státní politika? Ta už vůbec ne! Fuj! Za skiarénou, ve stínu nedávno zasazené lípy svobody, se nesměle schází, téměř v utajení, jakýsi kroužek pomýlenců. Nad hlavami se třepotá několik podomácku vyrobených cedulí se srandovními nápisy: „Máme toho dost!“, nebo „Bez píle nebudou motýle!“. Všichni politici, v dojemném unizonu, souhlasí, přitakávají, tleskají, téměř pomýlencům fandí – nech demonštrujú, do toho, veď na to majú svȁté, dokonca ústavné právo!

ÚVOD (z kazatelny)

Základem kázání je text ze třetí kapitoly Zjevení Janova, verše 14 až 17a:

Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“

LAODIKEJA

Andělu církve v Laodikeji piš!

Laodikeja!

Uprostřed města se tyčí pyšný stadion, kde se konají populární hry – závody atletů i dvojkolek tažených koňmi. Šou jak má být, taková, jakou si „populus“ žádá. Jsme v nejbohatším městě římské provincie, která se nazývá Frígie.

Lázně, bez těch by to v antice nešlo. V Laodikeji to byly možná „termály“, vzhledem k existenci horkých pramenů v okolí města. Do lázní chodí ti bohatší – těch, co se zmohli, tu bydlí hodně. Na druhou stranu, ani tady každý na vstupenku nemá a rodinné vstupné neznají. Ti, co si to mohou dovolit, posilují v kúpeloch tělo, rozum i ducha. Učí se rétorice, což je ušlechtilé žvanění pod dohledem Múz. Dojednávají obchody. Víno teče proudem a v jeho oparu se daří lobbingu a korupci.

Město nemá žádné „hily“, žádné pahorky. Leží v širokém údolí mezi vysokými horami. Ačkoliv Baverly Hills v Laodikeji přímo nejsou, velkých domů s vnitřním nádvořím a sloupořadím tu není málo. Mega sem, mega tam... Stop, dobové standardy bydlení do kostela nepatří.   

A co politika? Loajalita k Římu a provinční náboženští fanatici? Fuj, ani to bych sem netahal. Ale že se za stadionem, ve stínu nedávno zasazeného cedru svobody, schází jakýsi kroužek pomýlenců, to zmínit musím. Místní židovská synagóga je ve vatě a snad proto nechává křesťany napokoji. Všeobecná zajištěnost plynoucí z prosperity a bohatství se projevuje i v tolernci tradiční komunity k novému náboženskému směru – len nech sa schádzajů, veď na to majú svȁté právo a slnko svieti na všetky, čo?

Nechci to s ironií přehánět, ne každému sedí. Tak suše: Laodikeja leží ve vnitrozemí tzv. Malé Asie, což je historický název pro území dnešního západního Turecka. V Malé Asii se šířilo křesťanství především zásluhou misionářského úsilí apoštola Pavla. Vznikala zde první křesťanská společenství, sbory Ježíšových následovníků.

Důležitou částí citované knihy Zjevení jsou dopisy „andělům církví“. Těch dopisů je sedm: do sboru v Efezu, ve Smyrně, v Pergamu, v Thyatirech, v Sardách, ve Filadelfii a v Laodikeji. V místech, kde stála Laodikeja, dnes najdeme jen torza zaniklých antických staveb.

CO CHCI SDĚLIT ...

Proč tohle pro Pána Krále Krista říkám? Snad to všechno do sebe nakonec zapadne, ale nyní opakuji, že kážu na verš: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ Tato slova zjevil vzkříšený Kristus Janovi ... V 50. letech o tom natočili Hollywoodu kultovku „Někdo to rád horké“, s Marilyn Monroe v hlavní roli ... Ale pořád někam odbíhám. Jak říkám, tato slova zjevil vzkříšený Kristus Janovi a Jana zároveň pověřil, aby je tlumočil křesťanům v Laodikeji – písemně, dopisem: Andělu církve v Laodikeji piš!

Co mohu sdělit já vám, církvi v Novém Městě na M., ústně a bez přímého Kristova pověření?

Chci sdělit dvojí. Za prvé, pokusím se vyložit daný verš: Jakou vlažnost Jan, potažmo Ježíš, laodikejským křesťanům vytýkal? Budu se držet Bible a ani na vteřinu se jí nepustím.

A za druhé, rád bych vyjádřil, proč se mnou ta „vlažnost“ tak hýbe, a to tady (v tomto sboru, v této církvi, v této zemi) a teď (v této zvláštní době).

VÝKLAD

Výborně, struktura o dvou bodech, to se dá. První je výklad. Není tak úplně můj, půjčil jsem si ho od Jiřího Ottera, nedávno zemřelého teologa a faráře naší církve, působícího po většinu života v Západočeském seniorátu.

Jistě jste si všimli, že se v kázání až nápadně snažím vykreslit Laodikeju jako úspěšné a zámožné město. V antice platilo, a platí to nejspíš v každé době, že hmotná prosperita společnosti snižuje riziko vnitřních konfliktů, zvyšuje stabilitu, motivuje k činorodosti a filantropii, svědčí rozvoji umění a věd. Jednotlivci jsou v takovém prostředí nezávislejší, mají pocit soběstačnosti, snáze prožívají hrdost na svůj úspěch. Na tento stav se dá hledět pozitivně i negativně. Pravdou je, že v Laodikeji se nejspíš dařilo mentalitě majetnického sebevědomí – jsem schopný, zajištěný, nezávislý, tudíž nikoho nepotřebuji!  

Není těžké přenést tento postoj z roviny hmotné do roviny duchovní: Jsem duchem bohat, mám dary ducha, jsem duchovně zdatný. Jiří Otter předpokládá, že v Laodikeji došlo právě k takovému přenosu. Nedlouho po vzniku křesťanských sborů začalo přibývat „duchovních zbohatlíků“, to jest křesťanů, kteří se sami ve svých očích vyšvihli z průměrnosti na vyšší úroveň, kteří si začali počínat, jako by víra byla jejich zásluha, kteří si začali zakládat na své výjimečnosti. Nepotřebovali nic od nikoho. Nakonec ani od Boha!

Laodikejským křesťanům již nestálo za to vydávat svědectví o Kristu s vnitřním zápalem. Duchovně stagnovali, zvlažněli, přistoupili na jakousi pohodlnou polovičatost. Nejsi studený ani horký!

Jan nejspíš znal laodikejské reálie a věděl o existenci horkých sirných pramenů za městem. Pokud horká voda vychladla, byla odporné chuti a vyvolávala dávení – odtud nejspíš pochází vlažného tě nesnesu v ústech. Bůh nesnáší beztvarost, bezbarvost, bezchutnost a bezzápachovost. Průměrnost, někdy zaobaleně nazývanou „zlatá střední cesta“. Tedy možná, asi, tak toto jeho Slovo chápu ...

ŽIVÁ AKTUALIZACE

Opakuji, struktura o dvou bodech, to se dá. Nyní druhý bod – aneb rád bych vyjádřil, proč mě ta „vlažnost“ tak dráždí, a to tady, totiž v tomto sboru, v této církvi, v této zemi ... a teď, totiž v této zvláštní době …

Začnu tou zvláštní dobou. Předesílám, že na nás nechci hodit deku. Nakonec, není apokalyptičtější knihy v Bibli než je kniha Zjevení – mohu do ní kamkoliv píchnout prst a zkazit vám neděli (vzít Bibli do ruky): A hle rozlomil šestou pečeť, nastalo velké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora, žádný ostrov nezůstal na svém místě … (Zj 6,12-14). Nechci kázat depresivum, naopak, chci kázat antidepresivum!

A předesílám podruhé, antidepresivem není chovat se jako pštros. Chápete, strčit hlavu do písku před realitou doby, dělat, že se nic neděje, že si novináři vymýšlejí a jaképak sucho, když měsíc pršelo. Antidepresivum jsou kapky, které musíme rozpouštět v pravdě, ne v propagandě nebo v jedovaté hlouposti našich narcisů ve vysokých funkcích, těch bývalých i současných „opinionmakerů“, česky „dělačů názoru“. Takže nadějně a antidepresivně …

Už zase odbíhám … takže k té zvláštní době. Ať jsem bohat nebo chud, ať jsem mlád nebo stár, přiložím si do kamen. Vlažného nesnesu tě v ústech! Do kamen vlastního ducha, srdce a rozumu. Tedy do svých kamen, nikoliv do těch sousedových, abych mu zavařil. Přiložit do svých kamen znamená: Uznat, že něco není s touto dobou v pořádku. Kajícně připustit, že i já se podílím na tom, že jsme my všichni nabrali špatný směr. Vylézt z ulity průměrnosti, jinak řečeno z alibizmu zbabělosti a pohodlnosti, protože Vlažného nesnesu tě v ústech! Přiložit do svých kamen znamená kriticky myslet a hledat pravdu, to jest porovnávat svoje názory a postoje s rychle se vyvíjející realitou, která může být dnes opravdu jiná než za našeho mládí. Ano, ta realita se někam valí. Ano, velmi rychle. Ne, nemusím veškerou životní zkušenost zahodit, naopak. Horká moudrost má energii, která může hory přenášet, zbrzdit vlaky řítící se po slepé koleji, dokonce změnit ducha doby, o němž právě mluvím.

A nadějně k této zemi. Tato země, to je přesně ten vlak jedoucí po slepé koleji, a my všichni, kdo v ní žijeme, topíme pod kotlem vlaku, tedy evidentně pod špatným kotlem. Moudrost vychládá a již je vlažná, to tedy je. Bezejmenný občane, právě tvoje moudrost je vlažná a právě tebe vlažného nesnesu v ústech! Vsadím se, že víte, co tak asi čeká na konci té slepé koleje, na co v plné rychlosti narazíme, pokud nezačneme ihned brzdit. Jsme v kostele, a tohle je stále křesťanské kázání ...

Nejspíš proto jsem si vzpomněl na Izraelce na poušti, když vyrazili na cestu z domu otroctví, do zaslíbené země svobody, nezávislosti a vlastní důstojnosti. V krátké době se jim začala ta strastiplná cesta zajídat. Akcie svobody na burze mentality jejich majetnického sebevědomí   … tyto akcie šly prudce dolů. „Mojžíši, my se nechceme za tou svobodou trmácet, snášet nepohodlí, bojovat, zasloužit si ji, my raději zaprodáme sami sebe a vrátíme se do okovů, pod jho, do nesvobody, závislosti a nedůstojnosti, budeme se před faraonem plazit a on nás nezabije, spokojí se s naším ponížením a s pouhým bičováním. A bude, jako vždycky bylo.“

A antidepresivně k této církvi Kristově. Ačkoliv v obecné církvi dnes nelze nevidět velkou vlažnou lagunu po vytěženém svědomí, zároveň každý, kdo má oči k vidění, musí vidět tryskat mnohé horké prameny, v nichž můžeme rozehřívat svá chladnoucí srdce. Ten hlavní a neslábnoucí gejzír je … ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího. Víte, kdo to je ...

No a potom jsou zde horké údy církve. A potom jsme zde my, kdo máme často studené ruce, studené nohy, a kdo se pořád nějak neumíme prohřát, i když bychom tuze chtěli. Nadějné je, že když budeme milovat, srdce se zahřeje, víte čím ...

A nadějně k tomuto sboru. Kéž bys byl studený nebo horký! Ten, jehož jméno jest Amen, ti radí, abys u něj nakoupil zlata ohněm pročištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl (Zj 3,18). Tohle píše Jan před dvěma tisíci lety sboru sebevědomému a do sebe zahleděnému. Nadějné je, že dnes je tu náš sbor. Nadějné je, že v něm přebývá Duch. Nadějné je, že si sbor cení dobrých tradic, svých farářů a presbyterů, každého svého údu. Nadějné je, že se sbor nebojí změn a nových výzev. Nadějné je, že přicházejí neokovaní lidé, kterým je Kristus krásnou záhadou stejně jako je záhadou kovaným křesťanům. Nadějné je, že ten, který sedí na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „... Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. … (Zj 21,5-6).

Staniž se ...