Bohoslužby, 22.10.2017 (díkčinění), V. Hrouda

Uložit kázání jako mp3.

Čtení: Lk 9, 51-56

Kázání: Jon 4, 4-11

Milé sestry a milí bratři:

Budu dnes kázat na text, který je v úplném závěru knihy Jonáš (přečíst Jon 4,5-11).

Vytáhl jsem ze šuplíku kázání, kterému je 6 let, na den přesně. Může si posluchač pamatovat, co slyšel na díkčinění před takovou dobou? Pamatujete si to?

Ani já si to kázání nepamatuju, a to jsem s ním jistě několik dní zápasil: Ty jo, tohle jsem napsal? To se mi líbí, super!

Něco se vám povede (uděláte dobře zeď nebo bábovku), něco zapeklitého vyřešíte (složitou elektriku nebo jak se domluvit s vnukem), z něčeho máte dobrý pocit. Tak si klidně řekněte: to se mi fakt povedlo, to jsem tedy dobře vyřešil. Řekněte ostatním, že jste na sebe hrdí. To není pýcha ani vytahování. To je známka dobrého vztahu k sobě, a ten je základem lidské lásky.

Takže se na mě nezlobte, ale uslyšíte tohle kázání podruhé … 

Je o Jonášovi, o tom chlapci, kterému se do Ninive nechtělo, ale nakonec do něj šel.

Jenomže dnes chceme děkovat za úrodu! Jonáš nic na poli nepěstoval, ani nesklízel. Tedy alespoň se o tom v Bibli nepíše.

Hodí se tedy pouštní zápletka se skočcem pro dnešní neděli? Může nám zoufalý a rozzlobený Jonáš pomoci žít vděčně?

Skočec

Jonáš je veřejně dosti známá postava, protože ho na dně mořském spolkla ta záhadná rybka. Druhá část Jonášova příběhu se odehrává už na souši … a  tady se pro změnu objeví jakási (neméně záhadná) rostlina, která najednou vyroste, a hned zase uschne.

Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a  zbavil ho zloby.

Jste tu mnozí zahradníci, znáte tu rostlinu? Skočec obecný, latinsky Ricinium, z jeho semen se lisuje ricinový olej. Ta semena vyskakují ze zralých plodů, proto je to skočec (kdyby semena jenom padala, byl by to padavec, kdyby vyletovala, byl by to létavec, ale ona vyskakují – takže skočec!) Je to velká rostlina, dorůstá osmi metrů. Listy skočce jsou obrovské, až metr dlouhé. Není divu, že  se  lze pod skočec ukrýt před  žhavým sluncem, do stínu.

Prosté díkčinění

Přál bych si, aby tohle dnešní poděkování za úrodu bylo prosté. Nechtěl bych je ničím komplikovat. Úplně jednoduše …

Brambory v  pytli, ještě je na nich hlína. Mnozí je vybíráte přímo ze země, pak pro ně chodíte do sklepa, berete je do ruky. Není třeba vám dlouze kázat o díkčinění.

Nebo švestky v košíku. Jenom pozorovat to jejich dozrávání, jak se teplo srpnového slunce proměňuje v cukr, ve šťávu a v tu nenapodobitelnou modrou barvu. Upečete třeba koláč, s drobenkou pro děti, pro dědečka zase s mákem. A to nemluvím o povidlí, o slivovici, o švestkovém Bernardovi. Myslím se, že opravdu není třeba vám příliš kázat o díkčinění. 

Nebo med na krajíci chleba. Nebo vajíčka, když slepice nesou. Zkuste se doma zamyslet jen nad takovým obyčejným slepičím vejcem. A pak můžete činit díky třeba hodinu v  kuse. Nebo králík na smetaně, s  červenými brusinkami. Nebo kapr na vánočním stole. Nebo vánočka s  mandličkami. Káva – to je dar z  Brazílie, nebo z  Guatemaly, nebo z Arábie. Miluju kávu a můžu u ní vzdávat díky třeba třikrát denně. Nebo mléko! Oříšková čokoláda! Dozrála vinná réva, Díky Bohu! … a takhle bych mohl pokračovat pořád dál.

Kážu tohle kázání trochu jako kuchařku. Mohla by se jmenovat ´Ochutnejte a vzdejte díky!´. Ještě jsem nemluvil o kořenové zelenině – taková čerstvá mrkev, vytažená přímo ze  zahrádky, to je něco! To nejspíš stačí. I když mě to docela baví takhle kázat.

Ještě o krůček dál

Takže! V  tom si asi rozumíme: úroda, plody, pokrmy, chléb náš vezdejší. Sklizeň, jídlo, nasycení a vše, co je s  tím spojeno. To samo o sobě dává dobrý důvod k  vděčnosti. Ale  ono to jde dál!

Uvědomil jsem si to znovu i díky tomu Riciniu, skočci, ze kterého vyskakují krásná lesklá semena jak žabky! … Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu.

U nás skočec neroste, ale rostou tu třeba lípy. Aby nám stínily hlavu. Taková vzrostlá lípa! To je taky úroda. Vyrostla někde u chalupy, protože ji Bůh nastrojil. Byť ji třeba zasadil pradědeček vašeho prapradědečka. Bůh umí leccos nastrojit skrze člověka. Zeleň mladých listů na jaře. To je přece úroda! Kvetoucí lípa, hučící včelami. To je úroda! Lipový květ a lipový med. Ptačí hnízda. Plch v koruně stromu. Noční motýl. Vůně. Lipové dřevo – z  něho vyrobené housle a  violy, taky dřevěné sochy nebo loutky, to  všechno je úroda!

A  nechci zapomenout na ten stín. Na lípě se urodil stín! Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad  Jonášem, aby mu stínil hlavu. V Bibli se píše, že Jonáš měl ze skočce velikou radost. Jistě za něj v duchu děkoval.    

Zkrátka chci říct…

Zkrátka, chci tím říci toto: Úroda, ze kterou dnes děkujeme, to jsou ty brambory, chleba nebo víno, to jistě. Ale úroda, to je taky něco širšího, něco, co jde dál. Úroda je to, že na světě se dobře žije! Že se tahle obyvatelnost udržuje, prodlužuje a obnovuje. Že svět je pod ochranou Hospodinovy ruky, stejně jako je Jonášova hlava pod  ochranou stínu. Že svět je dobré a bohaté místo k  životu … pro  nás i  pro  plcha, pro  vlka i pro skočec.

Za tenhle dar, za tuhle velkou, širokou a dlouhodobou úrodu vzdejme dnes Bohu díky!

A nakonec ta souvislost

Tak! Tuhle první část kázání jsem chtěl vyjádřit jednoznačně, nezkomoleně a  nekomplikovaně! Vděčnost je přeci jednoduchý děj: stačí se dívat, poslouchat, trochu čmuchat, dotýkat se a ochutnávat! Pak to prohnat přes srdce, trochu přes rozum, a na konci z toho teče čistá vděčnost. Když to takhle říkám, trochu to opravdu připomíná to pálení slivovice.

Teď druhá část. V té si chci všimnout takové souvislosti. Možná, že jste si už zapamatovali ten verš, který dnes pořád dokola, schválně opakuji: Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Všimněte si toho konce! … aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby! Tohle mám na mysli, tady je ta souvislost.

Vysvětlím: V tom příběhu o skočci je to přeci tak … Bůh nastrojí skočec, ten rychle vyroste. Jonáš se  může ukrýt před sluncem, je to ochrana, jinak by ho slunce spálilo, vysušilo, zabilo! Jonáš se raduje. Pak Bůh nastrojí červa a skočec uschne, přes noc, rychle. Jonáš zuří, chce se zabít. Lepší umřít, než  tohle snášet. Vždyť si s ním Bůh jenom zahrává. Dá a vzápětí vezme. A Jonáš v tom plave, nepobere to. Je hodně naštvaný, nazlobený! Hoří, plane, jak je napsáno v Bibli.

Hospodin to s tím skočcem celé nastrojil (to je krásný biblický termín), aby Jonáš mohl něco pochopit. Aby ho zbavil zloby. Už si to pamatuji i já: Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Je tu dána do souvislosti úroda, tedy to, co vyrostlo k  našemu užitku a  ochraně, a zloba, tedy to, co máme v srdci.

Jestliže je tenhle postřeh správný, tak je to s tou úrodou ještě zajímavější. Úroda, za kterou dnes děkujeme, jsou ty brambory, chleba nebo víno. To jsme řekli. Úroda je taky něco širšího, něco, co jde dál, tedy že svět je dobré a bohaté místo k životu. To jsme také řekli. Ale tady je ještě něco jiného…

Úroda nás má uzdravit z naší zloby! Má nás zbavit tvrdosti srdce! Vždyť Jonáš planul proto, že neuměl přijmout Boží milosrdenství pro lidi, kteří napáchali mnoho zla. Chtěl pomstu na lidu Ninive, neuměl pochopit, proč Hospodin přijal jejich pokání. Proč se nad nimi slitoval? Jonáš byl tak utvrzený, zatvrzelý a natvrdlý, že byl ochoten i zemřít!

Úroda sama a náš dík za ni mohou uzdravit naše srdce. Tak nějak by to mohlo být, ale tu souvislost spíše jen tuším. Nejsem si jistý.

Tohle by mohlo pomoci: Jonáš se připoutal jenom k tomu, co se dělo s jeho hlavou!

Hlava poprvé – na hlavu mu pražilo slunce, tak si udělal přístřešek a díval se do údolí na město, v očekávání jeho zaslouženého zničení, záhuby a zmaru.

Hlava podruhé – potom vedle vyrostl skočec, jenž mu stínil hlavu, nejspíš lépe než přístřešek. Jonáš se radoval – z  toho, co se děje s  jeho hlavou – čili jeho srdce poskakovalo jenom kolem něho a úplně vypustilo tragédii, která si chystala kousek vedle.

A  za  chvíli, když skočec uschnul a stín zmizel, se Jonáš zase chytal za hlavu. Tady je hlava potřetí.

Začínám to trochu víc chytat! Prostě není jenom dar úrody, je také dar neúrody. Má nám pomoci odpoutat naši pozornost od toho, co se děje s námi, nebo žaludkem, nebo jistotou. Dar úrody nebo neúrody má obměkčit naše srdce, aby netlouklo jenom pro to, jestli klobásky budou dobře vyuzené, či jestli budu mít ve sklepě ta nejlepší vína, nebo jestli stihnu sklidit do stodol všechno obilí, brambory nebo švestky.

Úroda nebo neúroda nás má dovést k lítosti nad Ninive! A Ninive je svět kolem nás.

Protože, jak říká sám Jonáš, Hospodin je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a  nesmírně milosrdný, Hospodina jímá lítost nad každým zlem.

Pane Bože, děkujeme ti za úrodu, která učí naše srdce lítosti nad těmi, kdo spáchali zlo a touží po odpuštění.

Nevím. Tuším. Možná. Tudy vede cesta.

Amen