15.3.2020 - postní kázání pro domácí použití

Modlitba (Bukowski): Pane Ježíši, Synu boží, ty jsi opustil svůj nebeský domov, bez domova jsi žil na zemi, abys povzbudil lidi k novému životu. Ale kdo tě zvládne následovat bez ohledů na staré vazby a jistoty? Kdo je připraven riskovat a dát všechno, aby získal budoucnost, kterou ty zaslibuješ? Jen nemnozí jsou toho schopni. Sám nejsem připraven důvěřovat, raději hledám kompromisy, chybí mi oheň pro mou víru. I přesto to s námi nevzdávej! Slituj se nad námi i z nás si zbuduj své království. Amen

Čtení: 1Kr 17, 8-16                                   Píseň 502 V pokoře srdce svého

Kázání na text Mk 12,41-44 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

O náboženství a penězích se ve společnosti nemá začínat – prý to vede dříve či později k napětí a hádkám (ještě se k tomu do trojice přidává politika). Ten příběh ale je právě o náboženství a penězích. Tedy promiňte.

Ale nepůjde předně o peníze, ani jen o to, co nakládání s nimi o nás vypovídá (a že vypovídá). Je zřetelné (odtud i odjinud), že Ježíš se peněz neštítí, ani teď je nevykáže z okrsku chrámu, ale že na nich ukáže něco podstatného o lidském životě, víře vůbec.

Ježíš před Velikonocemi došel do Jeruzaléma, do hlavního města své země i svého náboženství. Mnohé ho tam zaujalo, hodně věci se mu nelíbilo. Tak to bývá na exponovaných místech – poměry a problémy jsou tam vyostřenější, některé věci zřetelnější, někdy až hanba. Také proto učitel z Nazareta často končil ve sporech s velekněžími a zákoníky, s těmi, kteří si zakládali na vlastní důležitosti a na druhé hleděli svrchu - a přitom jako sláma z bot koukalo, že je u nich a v nich něco nepěkného; jinak žijí v soukromí a jinak na veřejnosti. Pokrytci, říkal jim nediplomaticky Ježíš. Potom si sedl naproti chrámové pokladnici a uviděl člověka, který rozdělený vnitřně nebyl, za tím, čemu věřil a s čím stál, byl celý, dával se všechen a dával všechno (doslova i přeneseně)  

V tom chrámovém výjevu vystupuje jedna žena, dvě (její) mince a jedna pokladna (i když těch pokladen bylo na chrámovém nádvoří celkem snad třináct). Jedna žena, vdova, tedy ta, která neměla zastání, byla sama a bez opory, žádné vdovské důchody se tehdy nevyplácely a moc se nevyplácelo být samotnou ženou bez muže. Té naší zbývaly dva měďáky a i s nimi ocitla se na chrámovém nádvoří, kde se vybíralo na chrám a jeho provoz a na oběti. Normální člověk by asi řekl – mám sám málo, nedám, ať dají jiní.

Normální věřící by možná řekl – tak tedy jeden měďák pro mě, druhý pro Boha/církev/kostel, či jak se to říká. Takhle spravedlivě, půl na půl to rozdělím, dám dost a ještě mi zbyde, abych se nevydal, jak se taky říká. Ale to ona neudělá, do té pokladničky hodí obě dvě mince, hodí všechno co má, daruje vše, co potřebovala k životu, co ji mohlo zajistit živobytí na další den. Dá své všechno, dokonce je psáno, že dává jakoby svůj život (doslova bios-bios) a spolu s těmi penězi svěří Pánu Bohu také své žití, svou budoucnost, která je v tu chvíli nejistá.

Ty pokladny měly tvar trumpety, a tedy to možná cinkalo. A rozezní se to i v Ježíši. Zavolá si učedníky a poví jim - ta žena dala víc než všichni ostatní. Samozřejmě že ne v absolutních číslech. Ježíš uměl počítat, ale ta žena podle něj dala nejvíc.

Jak už jsem říkal, v tom příběhu nejde primárně o peníze a o dobročinnost a o odvody církvi či na kostel. Ale ta žena i svým nakládáním s penězi vydává svědectví o své odevzdanosti Bohu a důvěře v něj. Možná tuší, že Hospodin předepsal svému lidu starat se právě o vdovy a jiné znevýhodněné, ale pro tu chvíli se vzdá všeho, co má.

Velikost daru tu Ježíš neměří tím, kolik jsi dal – ale kolik ti zůstalo. A téhle chudičké dárkyni nezbylo nic. Dala celé své živobytí. To nebylo veliké. Na den jí muselo stačit, ale takhle bude o hladu. Avšak ona celé své živobytí věnovala jako dar vděčnosti Hospodinu.

Ježíš nás tím nechce dojímat. Nevypráví ten odpozorovaný příběh jako sladkobolný sociální román, který měl probudit lítost a sociální ohleduplnost (ač i to je někdy potřeba). Ale to, co tady pověděl, jak ten dar okomentoval – míří jinam. Chvilku předtím odpovídal jednomu zákoníkovi, jaký že je prvotní, základní ukazatel života: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a celou svou duší a celou svou myslí a celou svou silou. A milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ A tady, v činu té jediné, nemajetné a brzy hladové, máte příklad takto oddané lásky, takto nevypočítavého vztahu k Bohu, říká Ježíš. Ona rozumí tomu, že Bůh nechce něco od nás, ale chce nás. Nás celé.

„Asi ne náhodou umístil Marek tento příběh na závěr svého evangelia o Ježíši Kristu: zrovna tam, kde se chystá vyprávět o Ježíšově utrpení. Chce tím vyjádřit, že Ježíš v té ženě spatřoval víru v její nejkrásnější, nejušlechtilejší podobě. Právě tato obětavá a na Boha spoléhající vdova dala Ježíšovi sílu, aby i on odevzdal svůj bios – svůj život.“ (Nico ter Linden, Povídá se podle Marka)

Jistě jsme každý takové lidi potkali a poznali. Na vlastní oči, kůži poznali, že někdo je, žije, dává, pomáhá jako z jednoho kusu. Nenajdete u nich stín záludnosti, dvojakosti. Ježíš jinde mluví o tom, že máme být dokonalí jako je dokonalý náš nebeský Otec (Mt 5,48). Tím se nemyslí jen mravní čistota, ale právě dokonalost, úplnost, čitelnost. Takoví dokonalí lidé, když něco řekli, mělo to váhu, váhu o to větší, protože za ni ručili vším, co měli, čím byli. A uměli se ledasčeho vzdát, vydat své, nakonec třeba i sebe sama.

Vdova před námi stojí jako výzva. Stejně Ježíš: lze se vzdát mnohého, všeho, i života. Ne z rezignace, ale z lásky a důvěry. Vzdát se ve prospěch plné lásky k Bohu. Patří k tomu ovšem pak i kříž, to nesmlčme. Ale kdo z mocných, bohatých a nezávislých tohoto světa byl tak šťastný, jako svatý František? Kdo dovedl tak svědčit o pravdě jako Jan Hus. Nebo někdo méně známý, kdo dal ze svého nedostatku, druhým všechno, co měl, čím byl.

Pane Bože, dal jsi nám bohatství tohoto světa, abychom o ně pečovali se vší zodpovědností. Pomoz nám, abychom nezapomínali, že bohatství tohoto světa není to první ani poslední, co má zajišťovat náš život. Že jsme tu pro víc. Pro tebe i pro druhé. Amen. 

Píseň 473 Vezmi, Pane, život můj

Přímluvy: Pane, děkujeme za vše, co jsme směli z tvé štědré ruky přijímat. Nejen ve sboru, ve společenství sester a bratří, ale i v soukromí. Děkujeme ti, že jsme tvou pomoc směli zažívat ve velkých i malých věcech, že jsi žehnal naší práci, dával ji zdar. Věříme, že také svou věc s námi a mezi námi povedeš i dál a že ji nakonec přivedeš k dobrému konci. Prosíme tě za náš sbor - buď s námi nejen v postním čase, kdy se máme připravovat na události velikonoc. Dej růst naší víře a důvěře v tebe. Myslíme na všechny členy našeho sboru, na nemocné zvlášť. Do tvé péče vkládáme také děti a mladé lidi, prosíme, oslovuj je a dávej i nám starším, abychom jim dokázali o tobě svědčit srozumitelně a přesvědčivě. Modlíme se za lidi vzdálené, kteří nám také leží na srdci. Přimlouváme se za na dálku adoptované přátelé z Bangladéše. Myslíme na práci Diakonie a Charity nejen v naší zemi. Myslíme na lidi nemocné, na vystrašené, na ty, které současná krize děsí, ohrožuje, ochromuje. Prosíme za skromnost nás lidí, schopnost vzdát se a být cele tvými. Tvými dětmi, které se k tobě obracejí nyní společně po příkladu Ježíše: Otče náš...

Poslání z Didaché: „Nebudeš váhat dát, a když dáš, nebudeš reptat. Poznáš pak, kdo je krásný odplátce tvé mzdy. Neodvrátíš se od nuzného, všechno budeš sdílet se svým bratrem a neřekneš: to je mé vlastní. Vždyť sdílíte-li věci nesmrtelné, čím více věci smrtelné!“

Požehnání: Kéž máš vždy práci, kéž tvé ruce vždy mají co dělat. Vždy nějaké peníze v kapse, minci či dvě. Na římsu tvého okna ať vždy dopadá sluneční paprsek, a v tvém srdci ať je jistota, že po dešti přijde duha. Kéž ti je vždy nablízku dobrá ruka přítele, a Bůh ať naplní tvé srdce a povzbudí tě radostí. Kéž ve svém srdci vděčně uchováš množství bohatých dnů života. S léty ať roste každý dar, který ti Bůh kdy propůjčil - abys všechny, které miluješ, naplnil radostí. V každou hodinu v radosti i bolesti se ti vstříc usmívá Ten, který se stal člověkem - zůstaň v jeho blízkosti. Amen